Následovala informace, že nález je na úrovni 4. stupně, tedy neoperovatelný. Konzilium lékařů mělo rozhodnout, zda bude následovat paliativní léčba, nebo ještě zkusí chemoterapii.

Ivaně se zhroutil svět: „Bylo mi zle, nemohla jsem spát, jíst a vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Nechtěla jsem vidět vnoučata ani děti, protože když jsem je měla před očima, myslela jsem na to, že za pár měsíců tady nebudu. Nemohla jsem tuto informaci v sobě zpracovat.“ Lékaři však v průběhu týdne rozhodli o zahájení léčby chemoterapií kombinovanou s biologickou léčbou. Už to byla zpráva, která ji vrátila do  života. Sílu jí dodal její muž, maminka a celá rodina. „Nutili mě k normálnímu životu – cvičit a jezdit na kole. Dokonce jsem na konci šesté řady chemoterapie absolvovala 23 kilometrový výšlap po Křivoklátsku.“

Snimek-obrazovky-2022-02-10-v-16.51.54.jpg

Foto: archiv Ivany N. se svolením

Další nadějí bylo následné vyšetření na PET CT, které prokázalo, že se progrese zhoubného bujení zastavila – natolik, že bylo možné přistoupit k operaci. „Nikdy bych si nedokázala představit, že se budu těšit na plánovanou těžkou operaci,“ vysvětluje Ivana a dodává, že v průběhu roku následovaly tři rozsáhlé chirurgické zákroky. Doprovázely je komplikace s dlouhými hospitalizacemi a velké vyčerpání s poklesem váhy na 47 kilogramů. Vše pokračovalo pomalou rekonvalescencí, ale díky ošetřujícím lékařům, sestřičkám a hlavně podpoře rodiny se její stav stále lepšil a síla se vracela. „Jsem vděčná Bohu za to, že mne přivedl právě do rukou lékařů onkogynekologického centra VFN v Praze. Všem ženám, které onemocní, bych chtěla vzkázat, aby se nevzdávaly a podstoupily léčbu, která jim může zachránit život. Také bych chtěla požádat všechny ženy, aby nepodceňovaly preventivní prohlídky, snažily se naslouchat svému tělu a nebály se svěřit svému lékaři i s malými problémy, které jsou podle nich nevýznamné,“ povzbuzuje na závěr.

Snimek-obrazovky-2022-02-10-v-16.55.45.jpgFoto: archiv Ivany N. se svolením

Kdo jsem

Jmenuji se Ivana Neuvirthová, pocházím z Kladna, nyní žiju v městečku Buštěhrad, kousek od Prahy. Jsem v invalidním důchodu, ale pracovala jsem jako představitel vedení pro ISO normy v menší firmě vyrábějící požárně bezpečnostní systémy. V podstatě to byla velmi různorodá práce od certifikací, personalistiky, bezpečnosti práce, přes podklady pro mzdy, účetnictví i hodnocení obchodní činnosti atd. 
V loňském roce jsem se po dvaceti letech soužití s mým skvělým partnerem Jardou vdala. Dohromady máme čtyři děti a sedm vnoučat – samé kluky. Já sama mám jednoho syna a jednu v podstatě adoptovanou dceru. 

Jsme velmi kontaktní rodina, která se neustále celá schází, a já jsem za to velmi vděčná. Všichni jsme poměrně sportovně založení, já sama miluji ježdění na lyžích a snowboardu, kolo, dlouhé procházky a v posledním roce jsem se vrátila i ke sportovní gymnastice, trénuji malé kluky na Kladně. Snimek-obrazovky-2022-02-10-v-16.58.32.jpg

Foto: archiv Ivany N. se svolením

Moc mne baví různé přestavby, tapetování, natírání, předělávání bytových prostor, vytváření nových zahrad a podobné činnosti. Zrovna nyní pomáhám při celkové rekonstrukci velkého domu syna mé kamarádky a velmi mne to naplňuje. 
Pravdou je, že nemoc můj život velmi ovlivnila, zanechala určitě i stopy na mé fyzické schránce, nicméně se cítím nyní šťastně. Byla to v podstatě náročné období, které mi ale určitě něco i dalo.

Léčba

Pro mne bylo zahájení léčby vlastně záchranou, léčba a má víra v Boha. Léčba probíhala v třítýdenních periodách, vždy dva dny kapaček a tří týdny volno. Samozřejmě jsem se bála, jak ji budu zvládat, v paměti jsem měla svou kamarádku, se kterou jsem její léčbu kdysi prožívala – její chemoterapie, urputné zvracení, průjmy, únavu. Ale já musím za sebe říct, že jsem všechno snášela poměrně dobře, nikdy mi nebylo při podávání špatně. V podstatě bylo nejhorší období cca tři až sedm dní po kapačkách, kdy nastoupila obrovská únava, průjmy… Tak jsem tomu prostě podřídila svůj denní rytmus, odpočívala jsem a těšila se, až to přejde a zase budu jezdit na kole a chodit na procházky. Po ukončení šestého cyklu jsem absolvovala 23 kilometrový výšlap po Křivoklátsku, a i když musím přiznat, že při jednom výstupu jsem se tam musela vyškrábat téměř po čtyřech, zvládla jsem to a pořád si říkala, že takhle překonám i tu nemoc. 

Zdroj informací: Tiskové materiály, rozhovor s pacientkou