Hranice mezi obyčejnou střevní chřipkou a zánětem slepého střeva může být hodně nenápadná. “Přijďte, pokud by se nemoci stupňovaly nebo se cokoli zhoršilo,“ slýcháme od dětských lékařů.
Ale jak rodič pozná, která bolest je “normální“ a patří k viróze, a který příznak už může znamenat něco vážnějšího?

Párkrát se mi kamarádky svěřily s tím, že si troufly zajet v noci s mrňavým ubrečeným mimčem na pohotovost a akorát to „schytaly“.
Dítě je v pořádku, maminko, ale vy se dejte trochu do pořádku a nevyvádějte kvůli každé prkotině,“ setřela rozespalá a nevrlá doktorka s despektem v hlase mladou matku, která měla čtrnáctidenní dítě, a bylo to její první, tolik vytoužené mimino...

Na jednu stranu doktorku chápu, neměla náladu a je zvyklá na mnohem horší věci, než je pláč dítěte kvůli zaraženým větrům. Jenže díky tomuto případu by se taky mohlo hravě stát, že příště si už maminka netroufne přijet a přehlédne něco závažného. A teprve pak to bude problém. Ne teď. Později.

Strach o dítě. Kdo by ho neznal, obzvlášť pokud je sám rodičem? Strach má asi mnoho podob. Od naprosto vágních obav, aby se tomu mému batoleti, školákovi nebo vysokoškolákovi (na věku vcelku nezáleží, akorát se mění druh strachu) nestalo něco v mé nepřítomnosti. A pak je tu strach o jeho zdraví, obzvlášť pokud to vypadá, že by se z banální mohlo vyloupnout i něco horšího.

Samozřejmě, záleží na celém souboru příznaků a na spoustě dalších okolností, takže nějaký rozumný návod, jak postupovat, když dítě zamarodí, asi neexistuje. Nehledě k tomu, že zatímco větší dítě dokáže své potíže alespoň nějak rozumně popsat, kojenec pláče, aniž by zoufalý rodič tušil, kvůli čemu to je.

I když asi záleží případ od případu, přesto by mne zajímalo, jestli jste se někdy ocitly v podobné situaci jako moje kamarádky a jak jste ji vyřešily.

 

     
Reklama