Když se jí před pěti lety narodila dcera Eliška, k žádnému „velkému třesku“ nedošlo. Cítila za to malé stvoření zodpovědnost, měla radost, že je v pořádku, ale tím to končilo. Bezmezná láska, která hory přenáší, se nedostavila ani po dnech, týdnech, měsících.
smas.jpg
Foto: Shutterstock

„Svěřila jsem se jedné své kamarádce, a ta mě ujišťovala, že to časem zaručeně přijde. Prý každá máma své děti miluje. No, asi jsem nikdy mámou být neměla,“ trápí se Alice, které se k utvoření si láskyplného pouta nepropracovala ani po letech. A jako přes kopírák to bylo i s její druhorozenou dcerou Anežkou.

„Říkala jsem si, že to tentokrát snad vyjde. Poznám, co je pravá mateřská láska. Jenže zase nic. Prostě nic! Ani k jedné necítím to, co bych měla,“ přiznává Alice. Takže vřelý cit alespoň hraje. Své dcery každou chvíli objímá, věnuje jim svůj čas, ale dělá to jen kvůli nim. Protože by měla. Nechce, aby její vadou nějak strádaly. Jenže děti většinou dokáží vycítit, že je něco jinak.

„Myslím si, že to na mě poznaly. Mají mě rády, to nepochybně. Ale ze všeho nejraději tráví čas se svým tatínkem. Každý hned vidí, jak ho zbožňují. Jakmile odejde, pláčou. To mně skoro ani nezamávají, hlavně že jsou s ním. Nežárlím. Vím, že si to nezasloužím. Ale já si tohle nevybrala. Nedokážu to změnit. A moc se za svou méněcennost stydím,“ dodává Alice.

Čtěte také:

Reklama