kid

„Říct, či neříct – toť otázka!“ I tak by mohlo znít ono Shakespearovské dilema, pokud se bavíme o problému otčíma nebo i nevlastní maminky. Je to přesně dvojsečné a zdá se, že obě volby mohou být stejně špatné…

Nepodceňujte paměť

Vzpomínám si na muže, který měl fousy, vystupoval z tramvaje u Národního divadla a na kterého jsem často na rohu u Slávie s babičkou čekala.

Vzpomínám si, že jsem ho měla ráda. Jsou to útržky z mého života a nebylo mi víc než pět let.

Můj otec vypadal jinak než onen pán ze vzpomínek.

Jednou jsem se na něj maminky zeptala.

Pravila, že to byl můj strejda. „Říkala jsi mu strejda fousáč, víš,“ vysvětlila.

Nepátrala jsem po tom nijak výrazně a vůbec mě nenapadlo řešit otázku, z jaké strany to byl strýc, když moje maminka je jedináček a otcovo příbuzenstvo znám.

„Strejda fousáč,“ dobře.


Když jsem šla do školy, všimla jsem si, že na očkovacím průkazu mám přeškrtnuté nějaké jméno a pod ním to mé správné. I na to jsem se zeptala.

Maminka mi vysvětlila, že se paní doktorka spletla a bohužel už jiný průkaz neměla.

Vystavit nový by byl problém, protože sehnat razítka o očkování u několika lékařů, z nichž jeden byl z Chodova u Karlových Varů, kde jsem chvilku bydlela s maminkou, jak říkala, by bylo složité.

Nepátrala jsem. Zatím.

Z hlavy mi to už ale nezmizelo.

Tím spíš, že jsem měla i jiné útržky.

Vidím malý byt a dvůr. V bytě je vysoký stůl a také roh červeného gauče. Zrcadlo.

kidNějaký muž – a zase má fousy – mě zdvihá ze země. Je milý, hodný, laskavý – mám ho ráda. To ale není táta, co ho znám. Takhle nevypadá. Tak u koho jsem to bydlela??

I zeptala jsem se. To už bylo ve třetí třídě.

Maminka byla zaražená.

„To si vůbec nepamatuju, Michalko. Ne, nebydlela jsi u nikoho jiného. Nevím, co to je za vzpomínku. Jooo, jestli to nebylo od známých, kam jsme jezdili, když jsi byla malá...“ dodala.

No nevím, od známých. Mám pocit, že jsem tam bydlela a ten pán...

„Mami, můžeš mi ukázat můj rodný list?“ povídám jednou už ve třinácti.

Pořád mě to nárazově přepadalo. Ty vzpomínky, strejda fousáč, máma evidentně nerada na to téma hovoří, tátovi nejsem podobná, ségra vypadá jinak, jiné jméno na očkováku, bylo toho dost na pochybnosti a na šťourala, jakým jsem odjakživa.

„Ale samozřejmě, že ti ho ukážu. Tady je tvůj rodný list, Míšo,“ podala mi ho.

Kudláčková. No, asi jsem jen divná.


Na chvíli jsem to pustila z hlavy. Ale jen na chvíli, protože za rok už jsem s tím obtěžovala babičku.

„Michalko, tohle jsou věci, o kterých musíš mluvit se svojí maminkou, ne se mnou,“ pravila tajemně.

No a je to. Kdyby neměli co skrývat, vůbec by se nerozpakovala mi to vyvrátit!

Domů jsem šla s pláčem.

Měla jsem horší scénář.

„Mami, já nejsem vaše dítě. Vim to. Vy jste mě adoptovali, že jo. Jsem z děcáku? Já to MUSÍM VĚDĚT!! Kdo je moje pravá máma a táta? Je to ten „fousáč“, viď? Byla jsem Stiborová, jako je na tom očkováku? Mami, musíš mi to říct!“ brečela jsem.

Lekla se.

Teprve teď jsem se dozvěděla, že pan fousáč je můj táta. Jiří Stibor.

Že se rozvedli, když jsem byla malá. Že mě miloval.

Že právě kvůli tomu nechal tátu Kudláčka, aby mě adoptoval, abych vyrůstala a neměla v hlavě guláš, že nemám pravého otce.

Bral si mě, jezdil pro mě, ale řekli mi, že je strýc. Už tehdy. Vůbec nechápu, jak jsem tomu mohla uvěřit. No, bylo mi necelých pět let.

Je mi nanic, když si představím, jak mu asi muselo být, když mu jeho vlastní, jediné dítě najednou začlo říkat strejdo!

Možná proto si mě už tehdy dál neodvážel.

Také jsem se najednou dozvěděla, že mám babičku a dědu, kteří mě znali jen z fotek, které jim mamka posílala.

Okamžitě jsem je chtěla vidět.

Byli báječní. Prožila jsem nádherné léto ve Sběři, v malém domečku, kam jezdili z Vinohrad na chalupu. Tolik lásky a tolik pozornosti od dvou lidí, které jsem nemohla poznat dřív a kterým mě sebrali.

Tak jsem to vnímala.


kid

Kudláček nebyl zlý, jen byl a stále je morous .Pořád byl pryč. Jezdil do zahraničí, kde byl třeba i dva roky.

Byli jsme jen s maminkou.

Když se vrátil, nebyl prakticky na rodinu zvyklý. Snažil se, ale bylo vidět, že ho spíš rozčilujeme. Často křičel, zavíral se, neměl k nám vypěstovaný vztah.

Přestože jsem věděla, že ségra a brácha jsou jeho a chová se k nim stejně nevrle, neubránila jsem se pocitu, že jeho zášť je výsledkem faktu, že není můj táta.

V jeden večer ve svých sedmnáctijsem mu to vpálila.

Přesně tak, jak to umí dospívající dívka, která nemá zastání, na kterou on jen nasazuje, která nemá mužský vzor.

„Můj táta mě měl rád!!!! Ty jsi mi ho vzal a nenahradil ho. Nemáš na mě co řvát, nejsi můj otec. Seš zlej!“

A bylo to.


Ne, nemám trauma z dětství a nemám to mámě ani příliš za zlé. Nebyl to asi správný nápad, ale úmysl se počítá, a ten byl dozajista dobrý.

Chápu, jak to myslela. Rozumím té akci s adopcí.

Ale tam někde po Praze chodí člověk, kterého bych mohla obejmout bez toho, abych měla dojem, že mu to vadí.

Viděla jsem ho párkrát v životě.

Zajímavé, že se objevil pokaždé, když jsem měla problémy, a zcela nezištně pomohl, aby pak zase zmizel.

Má vlastní rodinu a adoptivní dceru.

Nemám v úmyslu se mu míchat do života, ze kterého jsem mu byla odebraná. A taky by mi to asi přes to všechno vůči tátovi Kudláčkovi přišlo nefér. Přeci jen mě vychoval, nebo se alespoň snažil, živil mě...


Myslíte, že je správné dítěti zatajit skutečnost, že jeden z rodičů je adoptivní, a to i ve chvíli, kdy je dítě opravdu hodně malé?

Co je podle vás horší, když se to později dozví, což je hodně pravděpodobné, nebo když s tímto vědomím již vyrůstá?

Je to věc názoru, ale osobně – razím rozhodně cestu upřímnosti.

Děti totiž mají paměť!

TÉMATA:
DĚTI