„Říct, či neříct – toť otázka!“ I tak by mohlo znít ono Shakespearovské dilema, pokud se bavíme o problému otčíma nebo i nevlastní maminky. Je to přesně dvojsečné a zdá se, že obě volby mohou být stejně špatné…
Nepodceňujte paměť
Vzpomínám si na muže, který měl fousy, vystupoval z tramvaje u Národního divadla a na kterého jsem často na rohu u Slávie s babičkou čekala.
Vzpomínám si, že jsem ho měla ráda. Jsou to útržky z mého života a nebylo mi víc než pět let.
Můj otec vypadal jinak než onen pán ze vzpomínek.
Jednou jsem se na něj maminky zeptala.
Pravila, že to byl můj strejda. „Říkala jsi mu strejda fousáč, víš,“ vysvětlila.
Nepátrala jsem po tom nijak výrazně a vůbec mě nenapadlo řešit otázku, z jaké strany to byl strýc, když moje maminka je jedináček a otcovo příbuzenstvo znám.
„Strejda fousáč,“ dobře.
Když jsem šla do školy, všimla jsem si, že na očkovacím průkazu mám přeškrtnuté nějaké jméno a pod ním to mé správné. I na to jsem se zeptala.
Maminka mi vysvětlila, že se paní doktorka spletla a bohužel už jiný průkaz neměla.
Vystavit nový by byl problém, protože sehnat razítka o očkování u několika lékařů, z nichž jeden byl z Chodova u Karlových Varů, kde jsem chvilku bydlela s maminkou, jak říkala, by bylo složité.
Nepátrala jsem. Zatím.
Z hlavy mi to už ale nezmizelo.
Tím spíš, že jsem měla i jiné útržky.
Vidím malý byt a dvůr. V bytě je vysoký stůl a také roh červeného gauče. Zrcadlo.
I zeptala jsem se. To už bylo ve třetí třídě.
Maminka byla zaražená.
„To si vůbec nepamatuju, Michalko. Ne, nebydlela jsi u nikoho jiného. Nevím, co to je za vzpomínku. Jooo, jestli to nebylo od známých, kam jsme jezdili, když jsi byla malá...“ dodala.
No nevím, od známých. Mám pocit, že jsem tam bydlela a ten pán...
„Mami, můžeš mi ukázat můj rodný list?“ povídám jednou už ve třinácti.
Pořád mě to nárazově přepadalo. Ty vzpomínky, strejda fousáč, máma evidentně nerada na to téma hovoří, tátovi nejsem podobná, ségra vypadá jinak, jiné jméno na očkováku, bylo toho dost na pochybnosti a na šťourala, jakým jsem odjakživa.
„Ale samozřejmě, že ti ho ukážu. Tady je tvůj rodný list, Míšo,“ podala mi ho.
Kudláčková. No, asi jsem jen divná.
Na chvíli jsem to pustila z hlavy. Ale jen na chvíli, protože za rok už jsem s tím obtěžovala babičku.
„Michalko, tohle jsou věci, o kterých musíš mluvit se svojí maminkou, ne se mnou,“ pravila tajemně.
No a je to. Kdyby neměli co skrývat, vůbec by se nerozpakovala mi to vyvrátit!
Domů jsem šla s pláčem.
Měla jsem horší scénář.
„Mami, já nejsem vaše dítě. Vim to. Vy jste mě adoptovali, že jo. Jsem z děcáku? Já to MUSÍM VĚDĚT!! Kdo je moje pravá máma a táta? Je to ten „fousáč“, viď? Byla jsem Stiborová, jako je na tom očkováku? Mami, musíš mi to říct!“ brečela jsem.
Lekla se.
Teprve teď jsem se dozvěděla, že pan fousáč je můj táta. Jiří Stibor.
Že se rozvedli, když jsem byla malá. Že mě miloval.
Že právě kvůli tomu nechal tátu Kudláčka, aby mě adoptoval, abych vyrůstala a neměla v hlavě guláš, že nemám pravého otce.
Bral si mě, jezdil pro mě, ale řekli mi, že je strýc. Už tehdy. Vůbec nechápu, jak jsem tomu mohla uvěřit. No, bylo mi necelých pět let.
Je mi nanic, když si představím, jak mu asi muselo být, když mu jeho vlastní, jediné dítě najednou začlo říkat strejdo!
Možná proto si mě už tehdy dál neodvážel.
Také jsem se najednou dozvěděla, že mám babičku a dědu, kteří mě znali jen z fotek, které jim mamka posílala.
Okamžitě jsem je chtěla vidět.
Byli báječní. Prožila jsem nádherné léto ve Sběři, v malém domečku, kam jezdili z Vinohrad na chalupu. Tolik lásky a tolik pozornosti od dvou lidí, které jsem nemohla poznat dřív a kterým mě sebrali.
Tak jsem to vnímala.
Kudláček nebyl zlý, jen byl a stále je morous .Pořád byl pryč. Jezdil do zahraničí, kde byl třeba i dva roky.
Byli jsme jen s maminkou.
Když se vrátil, nebyl prakticky na rodinu zvyklý. Snažil se, ale bylo vidět, že ho spíš rozčilujeme. Často křičel, zavíral se, neměl k nám vypěstovaný vztah.
Přestože jsem věděla, že ségra a brácha jsou jeho a chová se k nim stejně nevrle, neubránila jsem se pocitu, že jeho zášť je výsledkem faktu, že není můj táta.
V jeden večer ve svých sedmnáctijsem mu to vpálila.
Přesně tak, jak to umí dospívající dívka, která nemá zastání, na kterou on jen nasazuje, která nemá mužský vzor.
„Můj táta mě měl rád!!!! Ty jsi mi ho vzal a nenahradil ho. Nemáš na mě co řvát, nejsi můj otec. Seš zlej!“
A bylo to.
Ne, nemám trauma z dětství a nemám to mámě ani příliš za zlé. Nebyl to asi správný nápad, ale úmysl se počítá, a ten byl dozajista dobrý.
Chápu, jak to myslela. Rozumím té akci s adopcí.
Ale tam někde po Praze chodí člověk, kterého bych mohla obejmout bez toho, abych měla dojem, že mu to vadí.
Viděla jsem ho párkrát v životě.
Zajímavé, že se objevil pokaždé, když jsem měla problémy, a zcela nezištně pomohl, aby pak zase zmizel.
Má vlastní rodinu a adoptivní dceru.
Nemám v úmyslu se mu míchat do života, ze kterého jsem mu byla odebraná. A taky by mi to asi přes to všechno vůči tátovi Kudláčkovi přišlo nefér. Přeci jen mě vychoval, nebo se alespoň snažil, živil mě...
Myslíte, že je správné dítěti zatajit skutečnost, že jeden z rodičů je adoptivní, a to i ve chvíli, kdy je dítě opravdu hodně malé?
Co je podle vás horší, když se to později dozví, což je hodně pravděpodobné, nebo když s tímto vědomím již vyrůstá?
Je to věc názoru, ale osobně – razím rozhodně cestu upřímnosti.
Děti totiž mají paměť!
Nový komentář
Komentáře
Hodně jsme nad tím zda říct, nebo ne, přemýšleli v rodině, když byla sestřenka malá. Má svou mamku, ale otce má jiného, než byl genetický dárce. Teta byla vždycky proti, ale sestřenka se to domákla stejně. Paradoxem bylo, že to slyšela od své máti, když to se sousedkou probírala o pár pater níž kouříc na balkóně. Myslím, že by to dítě vědět mělo. Stejně se to jednoho dne obvykle dozví.
Myslím, že by to děti měly vědět. A čím mladší se to dozvědí, tím lépe se s tím smiřují. Moje nevlastní dcera věděla od pěti let, že není moje vlastní. Řekla jsem ji to před tím, než šla do školky. Věděla i to, že má další sourozence, kteří ale mají jiného tatínka (tatínky?). Chtěla jsem předejít tomu, že ji to iniciativně poví někdo cizí. Vynechala jsem tedy to, že její matka byla příliš "veselá" a většinu času trávila po hospodách a proto neměla čas se o děti starat. Vysvětlila jsem ji, že ona uznala, že se u táty bude mít lépe a tak zezačátku žila s tátou u babičky. Každému to pak na potkání sdělovala. Mému tátovi říkala: "Dědo, víš, že jsem se narodila jiné paní? Jenže ona se o mě nemohla starat, tak jsem byla s tátou a pak si nás vzala maminka a už je to dobrý". No a žila s tím vědomím v klidu až do puberty, kdy nad mámi zvítězily geny její matky.
SENSITIVESKIN — #21 ..jak říkáš. Minulost stejně nevrátíme nikdo zpátky. Jen mi jí je občas líto.
Michaela Kudláčková — #12 Míšo,to není tvoje maminka jediná,které nepřestala litovat....já taky a starší syn z 1.manželství mi to průběžně dává najevo -o to víc mne to štve,ale je zbytečný teď přemýšlet coby kdyby
já se to dozvěděla ze zdravotní karty.
když jsem se mámy ptala, tak za mnou poslala" tátu", a ten řekl, že je to pro ní těžké, at to nechám.
Michaela Kudláčková — #18 Míšo, ono se ale i těžko v osobním životě vyrovnává s poznáním, že mu rodič/rodiče něco o tom druhém podsouvali. To je moje zkušenost. Jakmile člověk nabírá ve svém životě osobní zkušenosti, má vlastní děti, vnoučata, tak najednou naprosto nečekaně mu přijde adekvátní vzpomínka. Hnusná nebo milá a co pak s ní? Týden jsem byla na věkové regresi současného života až do prenatálu a z toho jsem 3 dny a noci probrečela.
drobek — #17 ..děkuju..a to jsem polovinu emocí raději vynechala
Míšo, ježišmarjá, něco tak silného jsem od Tebe ještě nečetla...
Michaela Kudláčková — #11 jj, uteklo mi x dlouhých let s milými příbuznými a nejvíc mi je líto, že jsem neměla vůbec šanci otce poznat
Musí to být úleva, když po takovém tápání dojde člověk k jasné odpovědi.
jastura — #13 Ale ano já se s ním viděla, ale až později. Když se dozvěděl, že o něm vím, ozval se sám...
Moc se nevídáme. Přeci jen je to dlouhá doba a má svůj vlastní život. Hodně mi pomohl. Zcela nezištně a pak zase odešel za svým životem.
Michaela Kudláčková — #12 nepokoušela ses s tátou spojit přes babičku a dědu, když jsi se s nimi viděla?
SENSITIVESKIN — #7 Máma mi to holt vysvětlila tak, že se dohodli, že to bude lepší pro mě.
No, s odstupem času si myslím, že mamka nikdy nepřestala litovat, že se rozvedla...
femme — #5 ...tak to je taky síla..
rozhodně říct dětem, kdo je jejich otec/matka!
taky jsem tuhle odpověď jednou zažila u syna, ale dnes už sám ví, že to trošku přehnal..
není otec ten kdo tě splodil, ale ten kdo tě vychoval a dal ti lásku, porozumění a pohlazení..
Hezky napsaný...
ale myslím si,že záleží taky na situaci, z jakýho důvodu se biologický rodič odsune na vedlejší kolej....
Já jsem taky pro upřímnost a férovost vůči dětem všeho věku. Dojemný článek....
Míšo, jako bych to psala já
taky jsem měla přeškrtaný očkovák, zeptala jsem se na to své babičky a ta jako nic nevěděla a když jsem řekla, že se teda zeptám mámy, tak mi řekla, že bude máma smutná, tak jsem to neudělala
někdy cca před 5 lety na žena-in uveřejnila jedna slečna článek o tom, jak hledala svého pravého otce, začaly jsme si dopisovat, ona mi popsala postup, jak mám postupovat a během pár týdnů jsem získala jméno, dat.nar. a bydliště otce, dozvěděla jsem se, že je Slovák. Se svou vrozenou drzostí
jsem zavolala na úřad do městečka, kde dosud žije jeho rodina a vymámila z jedné hodné paní tlf. na mou tetu
A pak jsem, se srdcem až v krku, na ten tlf. zavolala a od té doby mám několik tet, strejda bohužel před 2 lety zemřel
a víc jak 20 sestřenic a bratranců
jezdím za nimi několikrát do roka a vždycky se tam cítím jako doma
ale toho, koho jsem hlavně hledala, jsem našla, bohužel, už jen na hřbitově
tak trochu mámě vyčítám, že mi o tom neřekla sama dřív
maje — #2 Jsem přesvědčená, že dítě má vždy znát nebo poznat své biologické rodiče. Myslím, že pro dítě je hrozné se domnívat, že ho vlastní rodič/rodiče nechtěl/nechtěli. Musí je pochopit a hlavně jim odpustit. A to jak tátovi tak mámě.