Foto: Shutterstock
Toužila sice po velké rodině, ale zamilovala se do muže, který na tom byl podobně jako ona. Žil sám, protože jeho rodiče před pár lety zemřeli při autonehodě. Když se jim pak narodily dvě děti, byla zase tam, co předtím. Bez prarodičů, o kterých by mohly básnit. Nechtěla se s tím smířit, a tak dumala.
„Osamělá sousedka ve věku babičky kolem nás nebydlela žádná. Kamarádky mi radily, ať si platím babičku na hlídání z povolání, ale na to zase nemáme moc peněz. A přijde mi to takové divné, abych někomu dávala peníze za to, že s námi bude trávit čas,“ přemýšlela Edita, kterou naštěstí nakonec napadla jiná myšlenka. Hned cestou z práce se stavila v domově pro seniory a došla za jejím ředitelem. Popovídali si a ona odcházela s příslibem, že se pozeptá, kdo z obyvatel domu by ocenil rozptýlení v podobě dětské návštěvy.
„Volal mi hned druhý den, že se můžeme o víkendu stavit na nějaké jejich akci, prý by o jedné osamělé babičce věděl. Měla jsem z návštěvy s dětmi smíšené pocity, přece jen jdete za někým cizím. Co když si nebudeme rozumět? Nebudu vypadat jako vlezlá ženská, která se někam vnucuje? Ale zakázala jsem si takhle přemýšlet a šla. Tak to třeba nevyjde, no co?“ vypráví Edita.
První setkání bylo skutečně trochu rozpačité. Edita si začala s paní Magdou nesměle povídat. Ani jedna z nich si nebyla jistá. Nesměle probraly počasí a život v domově pro seniory. Až když se mladá maminka svěřila, kde vyrůstala, našly společnou řeč. „Paní Magdičce se oči zalily slzami, chytila mě za ruku a řekla, že tam vyrostla i ona, když se jí matka vzdala. V tu chvíli jsme si byly tak neuvěřitelně blízko!“ líčí dojemnou chvíli mladá maminka s tím, že se s novou známou zapovídaly na celé hodiny. Od té doby se už neodloučily. Vyměnily si na sebe telefonní čísla a začaly se vídat pravidelně. Nejdřív bez dětí, ty s sebou vzala až po čase. I ony byly nejprve nesmělé, ale když novou „babičku“ poznaly trochu lépe, nemluví o nikom jiném.
„Dnes jsou to tři roky, co se s paní Magdičkou známe, a chodíme za ní pravidelně. Dokonce k nám každý druhý víkend jezdí na návštěvu nebo ji bereme někam na výlet. Je už plnohodnotnou součástí naší rodiny. Oblíbil si ji i můj manžel, kterému rodiče také chybí. Jsme za ni tak moc vděční! A není to jen ona, koho v domově pro seniory navštěvujeme. Postupně se k nám během návštěv často přidávají i další babičky a dědečkové, kterým chybí vlastní vnoučátka. S našimi dětmi si hrají, tvoří, zpívají. Vždycky omládnou, rozzáří se. A dcery si užívají jejich pozornosti. Je to nejlépe strávený čas,“ pochvaluje si Edita.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Možná to znáte i ze svého života nebo okolí - náhody se dějí. Nebo dokonce i zázraky. Umím si představit, že Edita díky babičce našla klid a potažmo i celá její rodina. A stejně tak babička Magda. Lidé občas nadávají, že dnešní doba je horší než ta předchozí, že lidé už na sebe nejsou hodní, ale málokdo něco udělá. Edita něco opravdu udělala. Měla k tomu vícero pohnutek. Přání, aby měly děti babičku, aby i ona měla konečně babičku a navíc se spojila s někým, kdo možná už v něco nového ve svém životě nedoufal. Z pozice terapeutky můžu říci snad jen, že oceňuji její odvahu a mám z ní radost. Z pozice bývalé sociální pracovnice můžu říci, že je to až dojemné a moc jim fandím. Je samozřejmě možné, že občas dojde i k neschodám, ale to se děje mezi lidmi běžně. Možná bude pro někoho tento příběh motivací. Jestli ano, bude to krásné a i těmto lidem přeji štěstí. Na tomto příběhu taky můžeme vidět, že primární rodina (naši biologičtí rodiče) mohou být i nositeli nezdravých vzorců, mohou nás trápit a zraňovat. Rodinu, kde se budeme cítit bezpečně můžeme najít i v jiných lidech, kteří nejsou pokrevní. Cesta k nalezení takové "druhé" rodiny určitě není jednoduchá, ale přeji všem, kdo hledají, ať své nové blízké najdou.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Já bych ráda byla hlídací babička,bohužel vlády mi prodloužily odchod do důchodu o 9 let....to mám asi jako odměnu že jsem porodila 3 děti :( Prodloužilo se i důchodové pojištění....z 25 let,na 35 let....takže nás vlády okradly o 10 let pojištní navíc....to je sakra peněz :(.....Předchozí generace mohla odpracovat jen těch 25 let,ženy odcházely do důchodu podle počtu dětí......už nevím který debil tohle schválil :(....Do toho se musím starat o ležící,nechodící matku...bezva :(....Díky posílám těm blbům co tohle vymysleli :(