Nemám chlapa. Už jsem rezignovala...

Do redakce Ženy-in napsala čtenářka Barbara, která je už deset let bez stálého partnera. Zpočátku to nesla velmi těžce a střídala náhodné milence jako ponožky, jen aby si dokázala, že je o ni stále zájem. Pak to vzdala. Ve svých osmačtyřiceti zůstala úplně sama.

„Možná to bude znít neskromně, ale vždycky jsem patřila mezi atraktivní ženy. Už v pubertě jsem měla nápadníků nepočítaně. Ale doma mě dost přísně vedli, a tak jsem svoje úplně první rande absolvovala až v sedmnácti – na chmelové brigádě.

Nějak to nedopadlo, jak jsem se pak dozvěděla, Zdeněk měl v Praze holku a s koncem brigády vyšuměl i můj první „vztah“. Trošku jsem si pobrečela, zvlášť když jsem ho pak potkávala o přestávkách ve škole.

K repete došlo až napřesrok a opět na chmelu. Tentokrát jsme se do sebe zakoukali se Sašou, s o dva roky starším klukem z elektrotechniky. Byl trochu frajer, ale všechny holky mi ho záviděly, já měla pocit, že už mám zmeškáno, a tak jsem do toho šla. A se vším všudy.“

V Praze pak spolu dvojice randila skoro pět let. Bára odmaturovala a k dalšímu studiu si po vzoru svého miláčka vybrala stavební fakultu na technice. Přišla do prostředí, kde sice studovalo i několik dívek, ale půvabná Bára hrála prim. Brzy se kolem ní točilo hned několik spolužáků. A začaly problémy.

Sašu, který měl až do té doby v jejich partnerství hlavní slovo, začala rozčilovat spousta běžných věcí. Vadilo mu například, že jela Bára se školou na povinný lyžařský výcvik v rámci zápočtu. A tak se o víkendu sebral a na horách udělal přepadovku. Nedělo se tam sice nic mimořádného, co by mohlo ohrozit jejich vztah, ale Báru to poprvé pořádně naštvalo. Jindy zas čekal před hospodou, kam po škole občas Barbara se spolužáky zašla na pivo. A tak dokola.

Dopadlo to, jak muselo. Po několika žárlivých výstupech dala Barbara Sašovi „kopačky“. To byla teprve voda na mlýn jejích nápadníků.

„Ani ne do měsíce jsem se sblížila s Honzou, ale vydrželo nám to jen pár měsíců. Pak přišel na řadu Artur – a zase s podobným výsledkem. Nebudu nic předstírat: Když jsem „vážně“ začala chodit s Honzou č. 2, měla jsem současně i milostné pletky ještě se zadaným Pavlem. Bylo mi sladkých čtyřiadvacet, tak co?“

Situace se trochu zkomplikovala, když už Barbara bydlela s Honzou (dvojkou) ve společné domácnosti. Ani ne po měsíci ji totiž požádal o ruku.

„Úplně mě to vyděsilo: Vdávat se? Teď? Na to máme přece ještě spoustu času!“

Barbara elegantně ze svatby vycouvala a dál žila s tehdy už panem inženýrem (sama po šesti semestrech přešla na architekturu) Jendou „na hromádce“. S pracovně vytíženým partnerem se ale brzy začala nudit. Chodil sice s partou bývalých spolužáků do hospody, ale brzy spěchal domů a Bára se chtěla bavit.

Postupně se Honza z bujarého společenského života stáhl úplně, ale své partnerce velkoryse ponechal volnost. Možná to byla chyba. Barbara si opět začala krátit volné chvilky pánskou společností, a to i mimo partu. Ještě víc „rozkvetla“ do krásy a střídala flirt za flirtem.

Nebylo to samozřejmě jen nevinné laškování. Během jedenácti let, prožitých s Janem, stihla pět paralelních milostných vztahů. „Buď jsem se prostě nudila, nebo jsem si jen nemohla pomoci, nevím,“ hledá odpověď na svoje tehdejší počínání prý stále velmi krásná a elegantní paní architektka.

Jednou dokonce její milostné vzplanutí nezůstalo bez následků. „Úspěšně jsem to utajila a »nechala jsem si pomoci«. V době zákroku jsem se vymluvila na návštěvu u kamarádky...“

Barbara se domnívá, že musel Honza o jejích avantýrách vědět, ale nikdy nic nedal najevo.

„Byl zahleděný jen do své práce. Když jsem pak po několika letech znovu přišla s jedním ženatým kolegou od nás z ateliéru do jiného stavu, ani nemrkl okem a podruhé za náš vztah se zeptal, jestli si ho vezmu. Jenže tentokrát mě pro změnu hryzalo černé svědomí a já si uvědomila, že ho takhle nemůžu zneužít. Na potrat jsem sice nešla – taky už mi bylo hodně přes třicet – ale svatbu jsem odmítla znovu s tím, že je nám přece takhle dobře.“

Barbara úspěšně odrazila opakované Honzovy prosby i rodičovské útoky, aby se už konečně vdala a pomalu se připravovala na svou budoucí roli svobodné nezávislé matky, když zasáhla prozřetelnost. Nebo spíš „boží mlýny“? V těsném sledu dvakrát za sebou prodělala zápal plic a nakonec na začátku pátého měsíce potratila. Chlapečka...

„Bylo to hrozné – blížily se Vánoce, z rádia pořád vyřvávaly koledy o tom, že se nám »narodilo děťátko« – a u mě zafungovala laktační psychóza jako hrom. Brečela jsem, kudy jsem chodila. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Asi po měsíci mi Honza oznámil, že si našel novou přítelkyni. Českou emigrantku žijící už dvacet let v Holandsku a chystající se k návratu do staré vlasti. Seznámil se s ní na služební cestě a od té doby si dopisovali. Nabídl jí, že se může nastěhovat (i s dcerou z prvního manželství) k němu. A já abych zvedla kotvy.“

Barbara zpanikařila. Najednou měla pocit, že je Honze ten jediný a pravý muž a že bez něj nemůže žít. On však tvrdil, že jde v jejich případě už jen o zvyk, a byl nekompromisní. Barbara neměla kam jít, a tak se po téměř dvanácti letech musela vrátit domů k rodičům.

Doma to však vůbec neklapalo. Přestože se rodiče snažili a kolem zhrzené dcery našlapovali téměř po špičkách, brzy se jim začaly zajídat její pozdní noční příchody z restaurací, kde v kruhu „chápajících“ kamarádů (samozřejmě převážně mužů) utápěla svůj žal v alkoholu.

Opuštěná a nepochopená Barbara si svůj osobní nezdar kompenzovala svérázným způsobem. Co večer, to nový milenec. Samozřejmě jen na jednu noc. Ráno jí pak bývalo špatně, když lovila v paměti střípky včerejšího večera s tak typickým zakončením! Ještě že se v té době dočkala vlastního bytu, a tak o jejích potupných eskapádách rodiče spíš jen něco tušili.

Pád na dno byl ale nezadržitelný. Barbařin rozmařilý způsob života měl samozřejmě negativní dopad i na její pracovní morálku. Po několika výstrahách ze strany vedení a spoustě neomluvených absencí ze strany její dostala padáka. Možná by se dalo říci – naštěstí. Barbara totiž ještě pořád měla v sobě tolik soudnosti, že si konečně uvědomila, že musí okamžitě svůj život změnit. A povedlo se.

Získat zaměstnání nebyl zas takový problém a stačilo úplně se odstřihnout od hospody a její pochybné party. Bára se s vervou zapojila do nové práce a na nic jiného jí nezbýval čas. Nikam nechodila, nevyhledávala kamarády, víkendy trávila s rodiči na chalupě. Ale nic není tak růžové...

Barbaře po těžké nemoci zemřel otec a ona se musela postarat o maminku. Jezdila za ní obden pravidelně na návštěvu, obstarávala nákupy. Ale dokázala si nastavit pravidelný rytmus a už zas měla spoustu času, který nevěděla, jak využít.

Hodně jí vadilo, že si stále nemůže najít partnera. Což o to, v práci byl mladý kolektiv a mezi kolegy bylo hned několik žhavých adeptů na důvěrnější seznámení, ale žádný se do vážné známosti s ní nehrnul. Pohledná paní architektka s nimi marně žertovala, marně vysílala spalující pohledy k vyvoleným objektům. Odezva žádná. Mužské osazenstvo jí vesměs dávalo najevo, že je fajn, ale nic víc.

Barbaru to zaskočilo. Vždyť se to stalo prakticky přes noc. Na nezájem a odmítnutí až dosud nebyla zvyklá. O to víc „tlačila na pilu“, ale ať dělala, co dělala, stále neměla úspěch. Snaha najít si milence se pro ni stala přímo posedlostí.

„Kamarádky se smály, že mi touha po milenci přímo srší z očí a že nemluvím o ničem jiném než o sexu. Uvědomila jsem si, jak moc jsem „nadržená“, a že to ani nedokážu skrývat. V té době jsem se, ač nerada, snížila k masturbaci. Já, která jsem ještě před rokem, dvěma mohla mít chlapa, na kterého jsem jen ukázala!

Spojence, kterému jsem se se svými bolístkami mohla svěřit, jsem překvapivě našla v mojí mámě. Chápala mě a utěšovala, že se všechno změní. Že nemám nic uspěchat, že se nějaký snový „princ“ objeví najednou sám.

A v době takového souznění mi maminka nečekaně zemřela. Nikdo si neumí představit, co jsem prožívala! Dodneška jsem se z její smrti nevzpamatovala.“

Po této události se Barbara, která v srpnu oslaví 48. narozeniny, už úplně uzavřela do sebe. Nevyhledává společnost, většinu času tráví doma a čte knížky. Pořídila si jezevčici Bystrou a chodí s ní na dlouhé procházky do přírody.

„Je to zvláštní, ale chlap už mi vůbec nechybí. Nějak jsem si na ten stav zvykla. Už si ani nedokážu představit, že bych měla stepovat před obsazeným záchodem, v koupelně se dělit o toaletku, v noci poslouchat hlasité chrápání, dohadovat se o televizní program, milovat se, když se mu zachce.

Víc mi vadí, že jsem zůstala bezdětná, úplně sama. Občas někdy v neděli, když po probuzení koukám do stropu, zalije mě vlna smutku. Co se mnou bude dál? Jak skončím? A ty pesimistické neděle jsou čím dál častější!“

24 = H-n d-e