„Nemám čas, učím se.“ „Máš se učit po celý rok, nemusela (nemusel) bys to teď všechno dohánět,“ zní jedna z nejvíc nenáviděných vět pronesených rodiči i kantory. Tak jako jsme ji neměli rádi my, tak ji nemají rády ani naše děti. Ale co když jde jen o výmluvu?

Pojďme se na to podívat i z té druhé stránky. Na učení se doma vymlouvá celá řada dětí a studentů, jen aby nemuseli doma s ničím pomáhat. Když pak otevřete dveře do jejich pokoje, zjistíte, že se neučí, nic nedělají, jen „čumí“ do počítače a řeší blbiny.

ppppp

 

Příběh paní Jany a její osmnáctileté dcery Moniky

Nemůžu, učím se

Máme osmnáctiletou dceru, která doma nepomůže lautr s ničím. I kdyby nebyl jediný čistý talířek, nádobí neumyje, do obchodu zajde jen po velkém přemlouvání, domácí práce, jako je třeba luxování, vytírání podlahy, žehlení, praní apod., to jde zcela mimo ni. Pokud není navařeno nebo něco nenachystám, raději nejí.

Vždycky tomu tak nebylo

Když byla Monika malinká, byla to šikovná holčička, pořád s něčím pomáhala. Sama umývala nádobí, uklízela si pokojíček, a jak byla pyšná, když poprvé luxovala. Pak přišla do puberty, začala chodit na střední a nebaví ji vůbec nic. Tedy kromě věčného vysedávání u počítače.

Nemůžu, učím se.

Tuto větu slyším od dcery nejčastěji a už ji úplně nenávidím. Vím, že to není pravda, protože kdykoliv vejdu do jejího pokoje, že chci s něčím pomoct, tak čumí do počítače nebo se vykecává do mobilu. „Co pořád máš?“ zastává se jí manžel. „Buď ráda, že se nikde nefláká a učí se.“ Ale to je právě to. Učí se vůbec, nebo se na učení jen vymlouvá? Manžel jí to baští, já ale ne, a tak jsou u nás skoro denně na programu hádky a výčitky.

monika

Než se hádat, raději to udělám sama

Do práce vstávám na sedmou, domů se vracím kolem páté. Někdy jsem utahaná jako kůň. Máme ještě devítiletého syna, dělám s ním úkoly, pak něco k večeři, znáte to... a dcera je zalezlá v pokoji a „učí se“. Manžel se vrací z práce ještě později, má fyzicky náročnou práci, a tak je rád, že si alespoň večer odpočine. Jsem tedy skoro na všechno sama. Než bych se s dcerou hádala, tak se raději seberu a zase jdu všechno udělat sama. Vím, je to chyba. 

Do maturity

A tak jsem si řekla, že to ještě vydržím do maturity. Až odmaturuje, promluvíme si spolu. Bude muset začít doma s něčím pomáhat, a pokud se jí to nebude líbit, ať si zkusí žít sama. Je plnoletá, ať pozná, že nic není v životě zadarmo.

knihy

Myslela jsem, že ji přetrhnu

Nedávno si mě zastavla na ulici třídní profesorka naší dcery, ať na Moniku více dohlídnu, že má obavy, aby tu maturitu vůbec zvládla. Stěžovali si na ni i profesoři z jiných předmětů. Prý hodně polevila, je taková laxní, jako by ji bylo všechno jedno. „Ale ona se pořád učí,“ reaguji zmateně a připadám si jako matka studenta z jistého filmu pro pamětníky. Myslela jsem, že ji přetrhnu. Doufám, že se právě teď za dveřmi svého zamčeného pokoje DOOPRAVDY učí.  

Máte podobné zkušenosti se svými dětmi a studenty?

Čtěte také: