Můj problém bude některým z vás třeba připadat malicherný, ale mě to opravdu trápí. V poslední době totiž čím dál více trpím nedostatkem soukromí.

Jsem vdaná, máme dvě děti a bohužel malý byt. Dva pokoje a kuchyň. Naše manželství je spokojené a řekla bych, že harmonické, ale čím opravdu trpím, je to, že nikdy nemám ani chvíli pro sebe. Abyste mi rozuměli, svou rodinu opravdu miluji a jsou pro mě vším, ale někdy je jich tak nějak všude plno.

Ještě jsem na mateřské, a tak s dětmi trávím veškerý čas. Manžel chodí domů z práce až večer a často pracuje i o víkendu, a když už je doma, chce si nás užít hezky všechny pohromadě.

V posledních týdnech mi to nějak čím dál víc vadí. Ten neustálý stereotypní kolotoč, dětské hulákání, věčné otázky, pořád to samé. Ráno ustlat, uvařit snídani, naplnit pračku, uvařit oběd, s dětmi ven - až po večerní koupání a tím to zdaleka ještě nekončí. Děti totiž nikdy neusnou normálně hned, ale trousí se za námi do pokoje na několikrát – napít, najíst, čurat. Kolikrát se musím strašně ovládat, abych nevybuchla a nezačala ječet.

Manželovi to tolik nevadí, což je asi pochopitelné, protože si je málo užije a má tím pádem více trpělivosti.

Ale mně už z toho hrabe, nemůžu se dočkat, až budou malému tři roky, že ho dám do školky a půjdu do práce. Jenže to si ještě rok počkám.

Teď by mi třeba pomohlo, kdyby si manžel alespoň jednou začas vzal obě děti třeba v sobotu odpoledne ven a já jsem si mohla zůstat sama doma. Mít klid, nikoho neposlouchat, nikomu neodpovídat a tak. Pustit si třeba muziku, kterou mám ráda, nebo si číst nebo spát. Prostě být chvíli sama se sebou.

Jenže manžel na tyhle moje prosby neslyší. On to zase cítí tak, že když je přes týden pořád v práci a konečně je třeba jeden celý víkend doma, chce být s námi pohromadě. Na jednu stranu je to od něj hezké, že nás má tak rád, ale na druhou mě mrzí, že není schopný pochopit i moje požadavky.

Už dělám třeba to, že si v neděli po obědě vlezu do vany, jen abych byla chvíli sama. Jenže on je shopen tam za mnou chodit i s dětmi, ukazují mi obrázky, co namalovali a já mám pocit, že vylítnu z kůže.

Vím, že až děti vyrostou, tohle se změní, ale nevím, jak to vydržím do té doby. Prostě potřebuju vypnout, nadechnout se. A nemám na to prostor.

Babičky nemáme, oboje rodiče bydlí v úplně jiném městě, a tak je na nějaké hlídání moc využívat nemůžu.

Mám už z toho i výčitky, nechci, aby to vypadalo, že je nemám ráda, mám a moc. Opravdu chci tak hodně, když potřebuju mít i svůj vlastní svět? Nebo jsem sobecká? Nebo rozmazlená?