Po 29. týdnu nastaly komplikace
Problémy s otěhotněním, které v dnešní době ženy stále častěji mívají, se mi naštěstí vyhnuly. Když jsme se s manželem rozhodli založit rodinu, vysadila jsem antikoncepci a už po dvou měsících jsem otěhotněla. V desátém týdnu jsem podstoupila odběry a ve dvanáctém sono břicha, které je důležité kvůli genetickým vadám. Všechno bylo v pořádku. V sedmnáctém týdnu jsem se ale polekala – začalo mi tvrdnout břicho a cítila jsem nepříjemné stahy. Gynekolog mi předepsal magnézium, a protože jsem pracovala ve směnném provozu, od jednadvacátého týdne mi vystavil neschopenku. Když jsem byla ve 29. týdnu na kontrolním sonu, lékař žádné problémy neshledal, jen mě upozornil, že miminko je menší než by v tomto období mělo být. Ovšem po čtrnácti dnech mi gynekolog řekl, že růst plodu se z nějakého důvodu zastavuje a napsal mi doporučení na vyšetření do nemocnice. Dostala jsem strach.

Můj zdravotní stav se rychle horšil
S manželem jsme do nemocnice zajeli hned druhý den. Měli jsme v plánu vymalovat dětský pokoj, smontovat postýlku, nakoupit oblečky, kočárek... Z našich plánů ale sešlo. Vyšetření totiž ukázala, že průtok pupečníku je nedostačující a tím pádem dítě téměř nedostává žádné živiny, kyslík, neprokrvuje se, neroste. Okamžitě mě hospitalizovali na oddělení pro rizikové těhotenství. Při prohlídkách na monitoru lékaři zjistili, že holčička, díky tomu, jak málo dostávala živin, se velice málo pohybuje. V pátek odpoledne mě lékaři uklidňovali, že přes víkend se určitě nic výjimečného nestane a v pondělí mi opět udělají kontrolní sono. Jenže můj zdravotní stav se začal rychle zhoršovat – „vylétl“ mi tlak, v moči jsem měla bílkoviny, otekly mi nohy, špatně se mi dýchalo (toto závažné onemocnění těhotných žen se nazývá pozdní gestóza). Před půlnocí jsem podstoupila vyšetření na monitoru a vzápětí mi vedoucí lékař oznámil, že podle výsledků monitoru se můj stav nelepší, spíš naopak a odvezli mě na porodní sál.

Lucinka byla velká bojovnice
Kvůli dozrávání plic miminka jsem měla užívat kortokoidy, jenže díky předčasnému porodu jsem z osmi dávek stihla jen jednu. Hodinu po půlnoci, v 30. týdnu, se mi císařským řezem narodila Lucinka. Vážila 1100g, měřila 38cm a okamžitě byla umístěna na dětské resustitační oddělení (neonatologii). Díky nečekanému spádu událostí jsem v noci manželovi nestihla zavolat, a proto netušil, že už se stal tátou. Ráno jsem tedy požádala sestřičku, aby manželovi zavolala, protože na JIPce musí být mobily vypnuty. Když ani ne za hodinu přišel a objal mě, rozbrečela jsem se a dlouho nebyla k utišení. Protože jsem dceru viděla jen pár vteřin, sestřička manželovi dovolila, aby zašel na neonatologii a naši holčičku vyfotil. Jakmile jsem na fotce uviděla maličké stvoření, kolem kterého byly různé hadičky, dostala jsem velký strach - věděla jsem, že ještě nemáme vyhráno. Dcerka měla nevyvinuté plíce, málo červených krvinek a také novorozeneckou žloutenku, takže v inkubátoru byla na dechové podpoře a také se musela vypořádat s infekcí. Naštěstí Lucinka byla velká bojovnice, a když ji z JIPky umístili na oddělení operační gynekologie, mohla jsem za ní docházet.

Ještě že chlapečci jsou „líní“
Nikdy nezapomenu na chvíli, když jsem poprvé to křehké tělíčko držela v náručí. Po mém propuštění z nemocnice jsme s manželem za dcerkou denně jezdili. V lahvičkách jsem jí vozila mlíčko a z každého deka, které přibrala, jsem měla velkou radost. Když Lucinku z inkubátoru umístili na vyhřívanou postýlku, znovu mě do nemocnice přijali a já s ní mohla zůstat. Po šesti týdnech, to „už“ vážila 2300g, jsme si naše štěstí konečně mohli odvézt domů! Rok a půl jsme s malou chodili na neurologické kontroly a rehabilitační cvičení a dnes, kdy jsou Lucce tři roky, by na ní nikdo nepoznal, že na svět tolik pospíchala. A protože jsem vždy toužila po velké rodině, tak i když jsem po nepříjemných zkušenostech měla velký strach, před devíti měsíci jsem vysadila antikoncepci a stejně jako poprvé jsem po dvou měsících otěhotněla. Termín porodu mám stanovený na začátek února, a protože kluci jsou oproti holčičkám líní, jsem si téměř jistá, že Honzík oproti své sestřičce na svět kvaltovat nebude.  
 
Máte osobní zkušenost s předčasně narozeným dítětem?

Reklama