Při vyslovení spojení „největší výhra“ se mi nevybaví žádný z mých životních osudů, dokonce ani překonání vážného úrazu páteře, ale úplně obyčejná sjezdovka na Šumavě, kam mě jedné zimy vyslali rodiče na lyžařský kurz.

Bylo mi tehdy 8 roků a byla jsem ve druhé třídě základní školy. Ne, že bych byla na lyžích nezkušený začátečník, pff, na rozdíl od ostatních špuntů to byl už můj druhý lyžařský zájezd a já byla nekorunovaná královna sjezdovek, protože jsem uměla bezvadně plužit a vykroužit oblouček doprava. Heč.

Rodiče mi ovšem připravili velice, opravdu velice nemilé překvapení. Od loňských prázdnin mi povyrostla noha, a já zdědila větší lyžáky po mém bratrovi. S větší botou i větší lyže. A s větší lyží i větší vázání. Světoznámé značky Kandahár.

Jelikož jsem byla do té doby zvyklá na luxusní červenočerné vázání Gerch s pevnou patou a brzdičkama, netušila jsem, co jsem dostala za zrádnou hrůzu. Nejen že jsem při rozřazování do družstev nedokázala udělat ani ten pluh, na těch zatracených lyžích jsem nedokázala prakticky ani stát. Na start jsem došla obalená jako sněhulák, sníh mi trčel i z pusy a měla jsem propíchutou nohu hůlkou. Naši totiž usoudili, že nejlepší hůlky na sjezd jsou hůlky běžecké, takže jsem už od pohledu vypadala jako atlet na kruzích s volnýma plaveckýma ploutvema. Nastoupila jsem na start a na tvářích mi namrzaly slzy, protože mi bylo jasné, že páté družstvo mne nemine a já se večer před plakátem Pavla Ploce budu moc stydět.

Kdyby existovalo družstvo šesté, byla bych jeho řádným členem. Přepadla jsem dopředu asi dvě vteřiny po rozjezdu, padla na překřížené hůlky, jedna lyže mě praštila do hlavy, až jsem na chvíli ztratila vědomí, a druhá se i s botou vzdalovala někam daleko ode mne. Když jsem v této pozici „chromého sáňkaře o jedné noze“ míjela místního lyžaře, slyšela jsem jeho památnou větu: „Teda... lyží tady už ujelo dost, ale aby někdo ztratil lyži i s botou a ponožkama, to vidím poprvé v životě!“
 
Lyže i bota se našly a zbytek týdne jsem strávila prakticky ve stejné pozici - s držkou v zemi. Nastal poslední den a závodní slalom o hodnotné ceny. Statečně jsem se jako poslední v pořadí vrhla mezi branky. Nevěděla jsem, že se závod smí také nedokončit, tak jsem po každém pádu vstala a pokračovala dál. Pamatuji se, že nejrychlejšímu závodníkovi trval sjezd něco málo přes minutu, já ho jela minut devatenáct a na konci sjezdovky jsem totálně změnila barvu všeho oblečení i vlasů na bílou. Mimikry v praxi. Na vyhlašování výsledků jsem se nijak nestrojila, bylo mi jasné, že na stupních stát nikdy nebudu. O to větší bylo překvapení, když byla vyhlášena speciální cena, a zaznělo moje jméno. Na stupínku, dokonce na tom nejvyšším, jsem tehdy stála a dostala největší potlesk ze všech. Medaili jsem si neodnesla, zato mám dodneška doma veliký diplom s ohromným nápisem ZA NEÚNAVNÝ BOJ O PŘEŽITÍ. :-)))
 
A to byla moje nejvíc vydřená výhra na světě :-)
 
Majucha


Děkujeme za nádherný a vtipný příspěvek a posíláme 2000 bodů do VVS!