Ahojky, mám za sebou dva porody a dá se říct, že měly hodně společného.
 
Když jsem rodila poprvé před třemi roky, tak jsem se na porod strašně těšila. V těhotenství jsem strašně přibrala a už jsem se nemohla dočkat až to shodím. Porod byl takovým malým vysvobozením. Přenášela jsem, ale oni čekali tak dlouho, dokud se mi nezkazila plodová voda a pak honem honem.
 
Porod mi vyvolávali. Ráno v osm jsem si lehla na porodní sál a malou jsem odrodila v půl deváté večer. Celý den kolem mě maminy rodily a já z toho byla pěkně vyděšená. Veškerý bolesti mi šly do zad a já myslela, že umřu. Když se malá narodila, tak jsem jí slibovala, že bude jedináček, že tohle znovu zažít nechci.

Během chvilky se to škaredé začalo vytrácet a já se těšila z dcerušky, a protože jsem si vždy přála dvě děti, a to co nejdřív po sobě, tak po půl roce jsme na tom začali pracovat.
 
Když bylo malé 19 měsíců, rodila jsem podruhé. Opět mi porod vyvolávali, a tentokrát jsem tam ležela od osmi do půl desáté. Bolesti jsem skoro neměla, ale bylo to nekonečné. V devět večer mi štípli vodu a pak to šlo strašně rychle, v půl desátý byla malá na světě. Ta půlhodinka byla tou nejdelší v mém životě.
 
Pravdou je, že každá bolest přejde při pohledu na to miminko, ale nechtěla bych takové bolesti prožívat příliš často. :-) Pa pa
 
Jana
-------------
 
Naprosto s Tebou souhlasím... Člověk pak vzpomíná jen na to hezké... a tak to má být.
Reklama