Dnes, když jsem se vracela z jedné ze svých pochůzek zpátky do kanceláře, potřebovala jsem se dostat na náměstí Míru, a tak jsem se rozhodla, že nejsnazší bude, když pojedu metrem.

Většinou nemám čas čekat, až se jezdící schody dovlečou nahoru, a beru to po svých. Ale dnes byly plné lidí, a tak jsem trpělivě čekala a rozhlížela se znuděně po okolí. Mou pozornost upoutal mladý muž jedoucí na protějším eskalátoru.

Patrně si v poslední chvíli rozmyslel cíl své cesty a teď se snažil dostat se nahoru proti směru jízdy. Asi byl z formy, protože přes všechnu svou snahu zůstával neustále na tom samém místě. 
Když jsem jela kolem něho, všimla jsem si, že už celý zrudlý námahou sotva popadá dech. Nebývám škodolibá, ale v tomto případě jsem se nemohla ubránit úsměvu. Bylo to tak komické. Lidé se otáčeli a udiveně se po sobě dívali.

Napadlo mě, že tam někde je skrytá kamera.

V každém případě jsem se beze vší námahy dostala až nahoru během několika minut, zatímco neznámý se za celou dobu nehnul z místa, a přitom ho to stálo mnoho úsilí.

Spěchala jsem do zaměstnání, takže nevím jestli jeho snaha byla nakonec odměněna úspěchem, nebo jestli se nakonec rozhodl sjet dolů a nastoupit na schody jedoucí správným směrem.

Ale vypadal na muže, který se jen tak nevzdává, takže tam možná je ještě v tuto chvíli :-).

        
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ