„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla to obrovská radost, záhy vystřídaná studenou sprchou v podobě genetické vady. S manželem jsme se ale shodli na tom, že miminko vychováme, ať už bude jakékoli. Jenže to jsme si ještě nedokázali představit, jak se náš život změní,“ popisuje Eliška.

dow.jpg
Foto:Ilustrační. Shutterstock

Tadeášovi je devět let a má středně těžkou mentální retardaci. Chodí do speciálního zařízení, kde se o něj dobře starají, ale přesto nedělá žádné velké pokroky. „Má problémy s běžnými činnostmi, obtížně mluví apod. Je taky hodně výbušný, snadno se naštve a lidi v okolí potom bije. Rozhodně nikdy nebude plně samostatný,“ říká Eliška.

Ta tvrdí, že přestože narození dítěte má být radostí a požehnáním, posledních devět let bylo pro ni s manželem spíše peklem. Obtížně si k vlastnímu dítěti hledali vztah a se synovým postižením se nedokázali smířit. Do poslední chvíle před porodem totiž doufali, že se lékaři mýlí nebo že bude postižení mírnější.

„Bohužel se mnohdy přistihnu při ošklivých myšlenkách. Jestli by nám bez Tadeáška nebylo lépe. Stydím se za ně, ale nemůžu si pomoc. Další dítě s manželem nemáme. Nejdřív jsme si nedovedli představit, jak bychom to zvládali a potom už to ani nešlo. Někdy mě napadá, jestli jsme ho neměli strčit do babyboxu a ostatním tvrdit, že zemřel při porodu,“ svěřuje se žena.

Manžele trápí nejen skutečnost, že celý jejich život se točí kolem syna, ale také to, že jim Tadeáš pravděpodobně nikdy nepředstaví svou přítelkyni a že se nedočkají vnoučat. „Nechápejte mě špatně, o syna se dobře staráme a máme ho i rádi, často nás ale napadá, proč zrovna my,“ uzavírá Eliška. 

Čtěte také: