„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla to obrovská radost, záhy vystřídaná studenou sprchou v podobě genetické vady. S manželem jsme se ale shodli na tom, že miminko vychováme, ať už bude jakékoli. Jenže to jsme si ještě nedokázali představit, jak se náš život změní,“ popisuje Eliška.
Foto:Ilustrační. Shutterstock
Tadeášovi je devět let a má středně těžkou mentální retardaci. Chodí do speciálního zařízení, kde se o něj dobře starají, ale přesto nedělá žádné velké pokroky. „Má problémy s běžnými činnostmi, obtížně mluví apod. Je taky hodně výbušný, snadno se naštve a lidi v okolí potom bije. Rozhodně nikdy nebude plně samostatný,“ říká Eliška.
Ta tvrdí, že přestože narození dítěte má být radostí a požehnáním, posledních devět let bylo pro ni s manželem spíše peklem. Obtížně si k vlastnímu dítěti hledali vztah a se synovým postižením se nedokázali smířit. Do poslední chvíle před porodem totiž doufali, že se lékaři mýlí nebo že bude postižení mírnější.
„Bohužel se mnohdy přistihnu při ošklivých myšlenkách. Jestli by nám bez Tadeáška nebylo lépe. Stydím se za ně, ale nemůžu si pomoc. Další dítě s manželem nemáme. Nejdřív jsme si nedovedli představit, jak bychom to zvládali a potom už to ani nešlo. Někdy mě napadá, jestli jsme ho neměli strčit do babyboxu a ostatním tvrdit, že zemřel při porodu,“ svěřuje se žena.
Manžele trápí nejen skutečnost, že celý jejich život se točí kolem syna, ale také to, že jim Tadeáš pravděpodobně nikdy nepředstaví svou přítelkyni a že se nedočkají vnoučat. „Nechápejte mě špatně, o syna se dobře staráme a máme ho i rádi, často nás ale napadá, proč zrovna my,“ uzavírá Eliška.
Čtěte také:
- Novorozenecký screening bude v lednu rozšířen o další onemocnění
- Touha po dítěti je pro Lenku (32) posedlostí. Psycholožka radí, jak se vyrovnat se stresem, když miminko nepřichází
Nový komentář
Komentáře
Paní je aspoň upřímná a nevykládá báchorky z červené knihovny. Sestřenice má retardovaného syna, i když ona nevěděla předem, že bude poškozený. Byl přidušený při těžkém porodu. Těžko říct, co BY člověk udělal, KDYBY... Toto se nedá nijak posuzovat.
S lidma je to těžký. Přiveďte na svět dítě, o kterém víte, že je postižené- jste sobci. Jdete na potrat, protože dítě je postižené-jste sobci. Odložíte dítě, protože je postižené- hádejte, co jste.
V týhle situaci není východisko, které by vám lidí posvětili. Snad leda, kdybyste se zastřelili. A i tam by se našli rejpalové, protože zbytečně zaměstnáváte hrobníka.
Holt, takhle vypadá realita. Není to jako ty sluníčkový příběhy z internetu o tom, jaké jsou postižené děti požehnáním, božím darem a jak naučili rodinu, co je vlastně důležité. Pak mají mít lidí rozum, když jsou všude mraky takových tendenčních kravin. Drtivá většina z nás nemá páru, co to skutečně znamená mít takový dítě.
Nám také u prvního těhotenství trvdili, že dítě bude postižené. Downův syndrom. S manželem jsme odmítli odběr plodové vody jelikož pro nás byl nepodstatný. Stejně by jsme to miminko nezabili. Rozhodli jsme se, že ho přivedeme na svět a ppstaráme se o něj, ať je jakékoliv. Je naše, vzniklo z nás, z naší lásky. Lékaři naléhali ale smůla. Nakonec je teda dcera díkybohu zdravá, ale i kdyby nebyla tak co. My už jsme teda měli nějaké zkušenosti jak s dětmi, tak s dospělými co mají Downa. Ale nikdo tady nemá právo rodiče soudit, že si dítě nechali!!! Nikdo nemůže rodiče nutit aby své dítě zabili!!!
V článku ještě chybí, že od rodiny otec odešel, aby to bylo komplet. No, a prakticky - pokud bude chlapec v dospívání nezvladatelný fyzicky, pořád ještě existuje možnost umístění v ústavu. A můj názor na článek? Když už vymyšlený, tak aspoň trošku delší a propracovanější.
Měla jsem kdysi kolegyni, syna jim poškodili vysokými kleštěmi při porodu a byl těžce postižený, s tou rodinou jsem cítila a bylo mi jich líto. Jsou lidé, kterým se narodí postižené dítě a předem to nevěděli, tam totéž, je mi líto jak to mají těžké a cítím s nimi. Ale tohle jsou bezohlední sobci, co přivedli na svět dítě a věděli, že nebude v pořádku, bude mít těžký život, nikdy plnohodnotný. A ještě si stěžují? Mají co chtějí, to dítě to nechtělo a nemůže za to. A tím babyboxem tomu paní dala korunu - zcela vědomě porodila postižené dítě a měla ho po porodu hodit na krk někomu jinému?
Tohle nepochopím. Dopředu věděli, že to dítě bude postižené a přesto ho úmyslně přivedli na svět. Že si to nedovedli představit, to není omluva. Je mnoho možností, jak si to zjistit. Ale dobře, už se stalo. Ale že po těch devíti letech, které podle nich byly peklem, by chtěli další dítě? Chtějí mít postižené děti dvě, nebo co? Je jim to teďka málo?
A i kdyby měli náhodou druhé dítě zdravé, tak kde by na něj brali čas? Mají teď zbytečně mnoho volného času? A chtěli by, aby mladší sourozenec byl vystaven náladám a agresi toho staršího? To toho sami nemají dost, když jejich dítě "lidi v okolí bije" - chtějí mu pořídit otloukánka, aby to měl po ruce? 
Naprosto paní chápu. Občas jsem měla stejný pocit i u dětí bez postižení, když už toho na mne bylo moc. Napadne to někdy každého. Pokud už jim nešlo mít vlastní děti, asi bych volila k tadeášovi zdravé dítě adoptovat, lépe by se pak žilo všem - byli by spokojenější