Foto: MUDr. Lucie Švabíková/Se souhlasem PFC
Kdy by měla žena začít přemýšlet nad tím, že přijme vajíčko od dárkyně?
Dokud můžeme volit mezi vajíčkem vlastním a vajíčkem darovaným, tak děláme samozřejmě vše pro to, aby miminko bylo vlastní. V určité chvíli už se ale dostáváme do situace, kdy je to volba mezi miminkem z darovaného vajíčka, nebo žádným. A to je ten moment, kdy se začínáme bavit o možnosti léčby s darovaným vajíčkem.
Jak často se ženy uchylují k možnosti přijetí darovaného vajíčka?
U nás na klinice děláme přibližně dvanáct set cyklů ročně a z toho je tři sta cyklů z darovaných vajíček. Je to tedy tak, že 75 % žen přichází na klasické IVF a zbylých 25 % využívá darovaných oocytů. Tyto pacientky za sebou už většinou nějakou anamnézu mají a k nám přicházejí s tou myšlenkou, že by chtěly případně využít darovaného vajíčka.
Mohla byste popsat celý průběh umělého oplodnění z darovaného vajíčka?
Nejprve si s pacienty povídáme o tom, jak proces probíhá, a to například i po stránce právní. Často k nám přicházejí pacienti ze zahraničí, protože třeba v Německu takováto léčba možná není, takže je důležité říci, jak to v České republice funguje. Podle české legislativy je totiž matkou vždy ta žena, která je těhotná a miminko porodí. V budoucnu tedy nemůže nastat situace, že se někdo jiný přihlásí a bude se dožadovat dítěte. Pokaždé také zdůrazňujeme, že se jedná o anonymní proces, což je výhoda pro obě strany – jak pro ženy dárkyně, které chtějí někomu pomoci, tak i pro pár, který přichází k léčbě. Anonymita je důležitá také proto, že rodina může sama uznat za vhodné, zda ve svém okolí někoho (a v pozdější době třeba i dítě samotné) obeznámí s tím, jak je to s jeho původem. Naším cílem je vybrat takovou dárkyni, aby její vzhled hezky pasoval do dané rodiny a nikoho ani nenapadlo pochybovat, že by miminko nebylo jejich. Musím říct, že když se s některými páry po nějaké době setkávám, tak to dítě opravdu vypadá jako tatínek, nebo maminka. Čistě po stránce organizace se snažíme o synchronizaci cyklů dárkyně a příjemkyně, kdy potřebujeme, aby menstruovaly ve stejný čas. U dárkyně následně probíhá aplikace léků a odběr vajíček a u příjemkyně příprava dělohy a děložní sliznice na přijetí miminka. Musíme samozřejmě respektovat to, jak to v přírodě chodí, takže žena v sobě musí mít určité konkrétní hormony, které užívá po dobu tří měsíců i v těhotenství, protože tam chybí funkce vaječníků a my ji musíme nahrazovat. Existují jasná pravidla toho, jaké léky žena musí užívat, aby mohla být těhotná a miminko zdravě donosit.
Foto: Operační sál/ Se souhlasem PFC
V čem se tedy, kromě toho, že je vajíčko od dárkyně, tento proces liší od klasického IVF?
První rozdíl je v tom, že u klasického IVF žena sama sobě aplikuje léky injekční formou, zatímco u darovaného vajíčka je to příprava podobná kryoembryotransferu, kdy už u nás žena nějaká svá embrya zamražená má a přichází si například pro sourozence. Tam se poté provádí už jen příprava samotné dělohy, a protože už většinou právě funkce vaječníků není úplně v pořádku, tak ji nahrazujeme hormonálními léky, které jsou ale formou tablet polykacích, či čípků zaváděných do pochvy. Což je to pro ženu méně invazivní než injekční aplikace léků.
Má oplozené darované vajíčko menší šanci na uchycení nežli vajíčko, které je tělu vlastní?
Když máte klasické embryo, tak půlka z něho také není tělu vlastní. Příroda je v tomhle strašně chytrá, takže provede jakousi imunotoleranci, což je taková malá transplantace. My jsme přece schopni přijmout polovinu genetického materiálu od jiného člověka – od partnera. Takže odpověď je ne. Žena dokáže vlastně úplně zdravě otěhotnět i s embryem, které je tvořené z darovaného vajíčka a darované spermie, která není od partnera.
Když se vrátíme k té podobnosti, podle jakých parametrů se tedy dárkyně pro daný pár vybírá?
My samozřejmě musíme respektovat anonymitu, takže i informace, které podáváme o dárkyni, jsou omezené, ale cílem je zkrátka vybrat fenotypově odpovídající dárkyni. To znamená dárkyni, která odpovídá barvou vlasů, očí, pleti a přibližnou výškou ženě, která vajíčko přijme. Snažíme se respektovat i krevní skupiny, které sice nejsou pro zdravé těhotenství důležité, ale teoreticky pro dané informace důležité jsou.
Co je podle vás na celém procesu to nejtěžší?
Samotné rozhodnutí, protože lidé, kteří nad přijetím darovaného vajíčka přemýšlí, mají za sebou dost často osm až deset cyklů a stále se snaží zkoušet to s vlastními vajíčky. A právě to rozhodnutí, kdy si pár řekne: „Ano, nebudeme mít dítě geneticky vlastní, ale chceme ho mít,“ je to nejtěžší. Potom už to jde hezky a rychle. Jak říká moje kolegyně, všechny otázky jsou jen do porodu, jakmile matka drží dítě v náručí, tak už žádné otázky nejsou.
Jaká je v tuto chvíli, kdy se pár rozhoduje o přijetí darovaného vajíčka, ta nejvhodnější podpora? Jak by mělo nejlépe reagovat okolí, kterému se pár s tímto svěří?
Že je to úplně jedno, zda je dítě vlastní, nebo „cizí“, myšleno geneticky. Že láska je to nejdůležitější a ta stejně přichází až po porodu.
V čem naopak spočívá ta největší výhoda celého procesu?
Ve chvíli, kdy už jinou možnost nemáme, tak je to jediná šance ženy, aby si zažila těhotenství a porod. Samozřejmě jsou pak i jiné možnosti, jako například adopce. A existují páry, které řeknou, že přijetí darovaného vajíčka pro ně není alternativou a že půjdou raději do adopce. Většina lidí ale chce zažít tu rodinu od samého počátku narození dítěte. A navíc půlka toho genetického materiálu je od otce, takže jeden z rodičů je stále tím biologickým.
Pokud se žena rozhodne, že chce nějaké rodině dopomoci k dítěti a darovat vajíčka, co jí čeká? A kam by se měla případně obrátit?
Myslím, že každá IVF klinika má tuto možnost oslovovat mladé a zdravé ženy, které by chtěly někomu pomoci, takže většinou je i na internetových stránkách daných klinik celkem hezky viditelný odkaz, jak se přihlásit a vstoupit do procesu. Často se pro dárcovství rozhodují ženy, které mají jedno či dvě zdravé děti, ale i ženy, které děti zatím nemají. Pro nás je klíčové, aby žena opouštěla kliniku tak zdravá, jak do ní přicházela a abychom nesnížili její šance na potenciální vlastní (další) dítě. Žena se toho ale o sobě zároveň i hodně dozví. Součástí podmínek pro to stát se dárkyní je kromě pečlivého gynekologického vyšetření i například genetické vyšetření či vyšetření štítné žlázy a dalších potenciálních onemocnění, což mladé ženy většinou příliš neřeší. Proces to sám o sobě není nijak krátký, trvá dva až tři měsíce, protože testy skutečně nějaký ten čas zaberou. Následuje vlastní stimulace, to znamená, že si přibližně deset dvanáct čtrnáct dní, to je individuální, žena aplikuje konkrétní injekční léky, a to podkožně do podbřišku. Tyto injekční stříkačky mají asi jeden centimetr, jsou skutečně malé. My provedeme ultrazvuk a pak se v konkrétní chvíli plánuje odběr vajíček, který se provádí v krátké celkové anestezii trvající deset až patnáct minut. Poté si tady dárkyni ještě minimálně dvě hodiny necháme, abychom ji mohli kontrolovat a poté žena odchází s doprovodem domů. Tím to pro dárkyni vlastně končí. Měsíčky se dostaví většinou za týden až deset dní a žena může následně žít se svým obvyklým režimem. Po samotném odběru doporučujeme spíše klidový režim, snížit fyzickou aktivitu i pohlavní styk, ale po menstruaci už se žena vrací skutečně do normálu, kdy může například nasadit už i antikoncepci.
Foto: Dospávací pokoj/ Se souhlasem PFC
Kolik vajíček se při tomto procesu odebírá?
Každá žena má už od embryonálního vývoje jasně daný počet vajíček a ten se s životem už jen snižuje. Každý měsíc ale příroda přichystá skupinu vajíček, z nichž ale případně využije jen jedno. Ona si je vlastně sama nastartuje, připraví, do určité velikosti jich vyroste víc, ale nakonec jenom jedno vyhraje. Zbytek folikulů se „vyhodí“. A my pro tu stimulaci využíváme právě těchto folikulů, které by příroda nepoužila, takže funkci vaječníků nijak nevyčerpáváme. Naším cílem není udělat hyperstimulaci, abychom těch vajíček měli třicet nebo čtyřicet. To by pro dárkyni zaprvé nebylo zdravé a zadruhé by ani kvalita vajíček nebyla úplně ideální, takže se jich odebírá většinou do patnácti.
Nakonec bych se zeptala právě na ta rizika, protože někdy se říká, že ženy, které ještě nemají vlastní děti, by vajíčka darovat neměly. Jak to tedy je?
Musím říct, že jsme radši, když ta žena, která se rozhodne vajíčka darovat, už děti má. Je to totiž zároveň také určitý důkaz o tom, že ta její vajíčka jsou oplodnění schopná. Chodí k nám ale samozřejmě i ženy, které zatím děti nemají a těm se snažíme domlouvat, aby počet darování snížily. Možné komplikace jsou dané stimulací. Jednou z komplikací je hyperstimulační syndrom, kdy žena zareaguje silněji a vajíček se vytvoří více. Žena může cítit nafouknutí břicha, bolest a může docházet k uvolňování tekutiny z cév do dutiny břišní. O tomto ale víme, a proto riziko hyperstimulačního syndromu předem minimalizujeme použitím určitého konkrétního léku. Dalším rizikem, jelikož se zákrok provádí jehlou pod ultrazvukovou kontrolou přes poševní stěnu, je krvácení a k němu přidružené komplikace. Výhodou je ale to, že se zákrok provádí pod ultrazvukem, takže se dá krvácení kontrolovat a pak jsou tu ty dvě hodiny po zákroku, kdy ženu ještě sledujeme. Kdyby se nám cokoli nezdálo, můžeme ženu transportovat do nemocnice. Udává se, že tato komplikace se týká jednoho procenta žen, avšak není nulová, takže o ní všechny dárkyně informujeme. Posledním rizikem, který stojí za zmínku, je asi zánět.
Jak často může žena darovat vajíčka?
Většinou se domlouváme tak, aby byla mezi jednotlivými cykly alespoň dva až tři měsíce pauza. Já osobně se přimlouvám ke třem měsícům, protože vaječníky se zklidní, cyklus se vrátí do normálu a počet cyklů, které může žena absolvovat, současně není limitován, ale plánuje se, že bude v zákoně ustanovena hranice šesti cyklů v rámci dárcovství a i my se snažíme tento počet dodržovat. U mladších žen, které ještě nemají vlastní děti, se pak snažíme, aby cyklů bylo ještě míň.
Je něco, co byste k celé této problematice ráda dodala?
Asi bych ráda řekla, že mě mrzí, že se z dárcovství vajíček někdy dělá byznys, že pohled na tuto léčbu je obecně spíše pejorativní a společnost ho vnímá jako využívání lidí. Naopak se vytrácí řeč o tom, že je to skutečně dar. To, že někomu umožníte odnosit a porodit vlastní dítě díky darovanému vajíčku je velice cenná věc. A kompenzace za to, že si žena musí mimo jiné aplikovat léky a uvolňovat se z práce, je podle mě na místě.
Zdroj info: Autorský rozhovor s MUDr. Lucií Švabíkovou, Ph.D.
Nový komentář