Přiznám se, že když mi o čtvrt na osm zazvonil budík, netušil jsem, co že se to děje. Možná někdo přijel, napadlo mě. Nebo se někdo zbláznil a telefonuje mi. Ne, byl to budík. Někdo ho musel nařídit na tuhle nekřesťanskou hodinu. Nebo spíše naopak na křesťanskou. Pomalu mi to začalo docházet.

 

Je 4. září! První školní den roku 2006/2007! A já přece dnes jdu ulovit nějaké obrázky z prvního školního dne. Když zkusím promluvit, vyděsím se. Bolí mě v krku a spíš sípu než artikuluji. To je opravdu jako tenkrát, když jsem byl školou povinný. To jsem taky uměl škrábání v krku na objednávku. Byl jsem spokojen sám se sebou, ještě jsem pořád kabrňák.

 

Pak jsem tedy vstal, vyčistil si zuby (neoholil jsem se, to jsem ve škole ještě nedělal, chtěl jsem být autentický), tak nějak jsem se umyl, sladil sponky (ne, to bylo jinde… já si vzal hezkou košili) rozloučil se s kočkou a šel na zastávku tramvaje. Všechno bych stíhal úplně v klidu, kdyby nebyla zase jednou zácpa. Klasika, první školní den přesně jak má být!

A pokračoval klasicky i dál. Nejdřív nejela tramvaj, pak jela, ale narvaná, po padesáti metrech zastavila, stála a stála. Celé tři minuty, takže bylo 7:56, když jsem vystoupil u Národního divadla a pádil do Ostrovní ulice. To jsem ještě nevěděl, jak to u nich chodí.

V Ostrovní je církevní škola, je tam řád Voršilek, jak je známo. Místo jeptišky stál před školou klaun s červeným nosem a dával dětem bonbony z košíku. Děti klaunům nevěří a dělají dobře, taky je nemám rád. A pak to přišlo. Jen jsem prošel za klauna, stála tam taková ta klasická. Úča. Chytala děti, ptala se jich, co a jak, a hned je posílala do kostela!

Jiný kraj, jiný mrav, řekl jsem si a vyrazil zpět na Národní třídu, kde je vchod do kostela, ve kterém se postupně na mši svatou sešla celá škola včetně rodičů. Nějaké sakrálno byste v něm ten den čekali marně. Nekonalo se, všude byly rozjívené a rozjívenější děti, napravo od oltáře stál školní sboreček s jeptiškou, která pod hábitem klidně mohla být Jimi Hendrix (pokud by byl malý, s brýlemi a při těle). Řezala do rockové kytary s takovým zápalem, až jsem se bál o struny. Zpíval se křesťanský folk a rock, zkrátka nářez – až na to, že nikdo neposlouchal, protože o prázdninách se staly podstatně zajímavější věci než jen jeptiška s kytarou.

Jiná jeptiška se snažila zjednat ticho, aby mohli vstoupit ze zákristie do chrámu Páně prvňáčci. Čekal jsem to poněkud slavnostnější, ale byl úspěch, že jiná jeptiška zvládla udělat průchod a oni se mohli posadit do svých lavic v předních řadách, aby alespoň na ně dopadlo něco ze slova Božího.

 

 

A tak farář zahájil školní rok, který za deset měsíců zase stejným způsobem ukončí. Po mši ještě na chvíli do školy a pak už domů. Učit se začneme až zítra.

P. S.: To věděli i žáci vyšších ročníků, kteří se do kostela ani nesnažili dostat a spokojeně a v daleko větším klidu si vyprávěli zážitky z prázdnin v prostoru mezi kostelem, Národním divadlem a školou. Jak tam tak seděli a bavili se, vypadali daleko klidněji a vyrovnaněji než všichni ti lidé v kostele.

Reklama