smr.jpg
Foto: Shutterstock

Přesného čísla všech popravených žen na našem území se samozřejmě nikdy nemůžeme dopočítat. Vezměte si jen třeba takový středověký hon na čarodějnice. Navíc o spoustě poprav nejsou v historii vedeny záznamy. Následující tři příběhy jsou z období moderních dějin, tedy 20. století, kdy se již tyto informace archivovaly.

Ludmila Ulrichová - Spolupracovala s gestapem a udávala i vlastní rodinu
Ludmila Ulrichová byla obviněna ze spolupráce s gestapem a z toho, že svým počínáním způsobila smrt jedenácti členů odbojové skupiny. Je ovšem zajímavé, že jak sama Ulrichová, tak její manžel, působili ve spolku přátel SSSR. Manžel byl dokonce ve spolku ve vysoké funkci. Zastával post okresního vedoucího. Z výpovědi svědků vyplynulo, že Ulrichová se spolupráci s Němci nebála. Dokonce podle všeho udržovala milenecký poměr s Raimundem Neubauerem, který byl vysoce postaveným členem Gestapo. A nijak se tím netajila. Jejímu románku výrazně nahrál i fakt, že manžel Ludmily byl zatčen a vězněn. Na udání samotné Ulrichové. Její bratr Vojtěch udělal fatální chybu, když se své sestře svěřil s tím, že se u něj doma scházejí členové podzemní komunistické organizace. Vojtěch Ulrich byl pochopitelně velmi rychle zatčen. Dalšího udání ve svém rodinném kruhu se dopustila na švagrovi Františkovi, který tajně organizoval sbírky na podporu vdov popravených vězňů. Z výpovědi Ludmily vyplývá, že ji netrápila žádná morální dilemata. S gestapem spolupracovala dobrovolně. Pověřená byla především sledováním podezřelých osob a následným hlášením činností, kterých se dopouštějí. Popravena byla 21. srpna 1945. Manžel Ulrichové zemřel za nejasných okolností na otravu.

Olga Hepnarová - Jsem oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím 

Případ Olgy Hepnarové je široké veřejnosti velmi známý. Jednalo se o poslední odsouzenou ženu na našem území. 

Olga se narodila jako dcera úředníka a zubařky. Podle pozdější výpovědi rodiny se u ní již v dětství začaly projevovat duševní potíže. Soudní znalci uznali, že trpí poruchou osobnosti, ale závažnější duševní onemocnění, například psychózu, u ní nezpozorovali. Na druhém stupni základní školy začala mít Olga problémy se soustředěním a také se školní docházkou. Vysoká míra absence vyvrcholila až v její umístění na psychiatrii a poté do dětského ústavu v Opařanech. Bojovala během dospívání a mladé dospělosti také s nejasnou sexuální orientací. K mužům pociťovala silnou nenávist, tak se sexuálně stýkala především se ženami. Sama sebe označovala za sexuálního mrzáka. 

Hepnarová cítila silnou nenávist také k celé společnosti, a tak začala plánovat pomstu. Stále trpěla paranoidními stavy, při nichž se nemohla zbavit pocitu, že jí chce někdo ublížit. Tvrdila, že ji dokonce několikrát na ulici bezdůvodně zbili a nikdo jí nepomohl. Podle svých slov toužila opustit tento svět. Ovšem ne jako neznámá sebevražedkyně. Přála si nejlépe ublížit velkému množství lidí, a tak vymyslela vražedný plán. 
Ubytovala se v penzionu podniku Pražské komunikace. Následně shodila ze srázu své milované auto Trabant, asi jediný objekt, ke kterému byla schopná pociťovat vřelé city. Poté si vypůjčila nákladní automobil. Kvůli zápůjčce musela dokonce složit zkoušky, aby prokázala své řidičské schopnosti konkrétního typu vozu. 10. července 1973 dopoledne rozeslala dva totožné dopisy do redakcí periodik Svobodné slovo a Mladý svět a v nich detailně popsala důvody svého činu. 

„Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: Oplatím svým nenávistníkům,“ napsala Hepnarová.

Ve 13:30 vjela zapůjčeným nákladním automobilem na třídě Obránců míru na chodník, do skupiny asi třiceti lidí čekajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí. Po samovolném zastavení vozidla se jí přítomní svědci snažili nejdříve pomoci, protože se domnívali, že ztratila kontrolu nad vozem kvůli technické závadě. Hepnarová však okamžitě přiznala, že do lidí najela úmyslně. Na místě zemřelo osm lidí. Dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.

Během soudního procesu byla Hepnarová až překvapivě klidná a chladná. K činu se okamžitě přiznala a litovala jen toho, že na místě nebylo více lidí a především, že tam nezemřeli její rodiče. Obhájce se pokoušel postavit její obhajbu na počínající schizofrenii, ale Olga odmítla spolupracovat a sama žádala trest smrti. Stala se tak poslední popravenou ženou na území Československé republiky. 

Noc před popravou byla podle zaměstnanců věznice velice klidná a tichá. S nikým nekomunikovala. Dobrovolně se nechala odvést až na popraviště. Ovšem ve chvíli, kdy spatřila šibenici začala křičet a pokoušela se strážným vysmeknout. Pomočila se, pokálela a křičela: Ne, ne, NE! Když se uklidnila a přijala svůj úděl, došla k šibenici mlčky. 

Doktorka Milada Horáková - Šla s hlavou vztyčenou
Pravděpodobně nejznámější žena, jejíž život skončil rukou „kata”. Nejprobíranější justiční zločin minulého režimu. Vykonstruovaný politický proces byl veden od 31. května do 8. června 1950. 

Milada Horáková byla právnička, politička, bojovnice za lidská práva a feministka. Již během svých studií se výrazně angažovala v problematice rovnoprávnosti žen. Kritizovala nedemokratické smýšlení komunistické strany, a za to byla StB sledována a stíhána. Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Kromě procesu se skupinou Milady Horákové bylo již v listopadu 1949 zatčeno na 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Osm dní trvající proces měl svůj přesně vynucený scénář, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii. Zvláště pak sama Horáková se odmítla podílet na vynucené režii a tím svou šanci na zmírnění trestu pohřbila na dno. Do svého konce zůstala vyrovnaná, statečná a podařilo se jí uchovat si důstojnost, což si můžeme připomenout v její poslední řeči.

Popravena byla 27. června 1950 v Pankrácké věznici. Hrozné je, že ani poprava neproběhla zcela hladce. Místo oprátky totiž Horáková dostala šrtidlo. Takto se postupovalo v případě politických vězňů, kterým chtěl režim odchod z tohoto světa ještě více znepříjemnit. Ve spodní části šibenice byla kladka, přes ni vedlo lano, jímž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Odsouzený se pomalu udusil.

Sama Milada Horáková odmítla podat žádost o milost. Ovšem za ní samotnou i za její spolupracovníky se přimlouvalo celé množství světově známých osobností jako Albert Einstein, Winston Churchill i Eleanor Roosevelt.

Zdroje: Amnesty international, Advokátní deník, Vladimír Liška: Kati a popravy v českých dějinách, diplomová práce Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti 1945- 1948, UHK, autor Jan Muller, Český rozhlas, Wikipedie, Strašlivá poprava Milady Horákové: Na háku se dusila dlouhých 14 minut