Moje maminka byla nejstarší dcera z šesti dětí a protože její rodiče byli soukromí zemědělci, musela již od dětství doma hodně vypomáhat a to hlavně s péčí o mladší sourozence. Občas se stalo, že si musela vzít sebou do školy i tehdy tříletou sestřičku, jelikož mateřské školky v té době ještě neexistovaly a pan kantor byl vůči mé mamince velice tolerantní, dobře se učila a i v kolektivu byla velice oblíbená, takže toleroval i to, když vedle Aničky, jak se moje maminka jmenovala, usedla i její sestřička Maruška. Když už se Marušce nechtělo sedět v lavici, hrála si v koutku ve třídě se svojí hadrovou panenkou. Ovšem člověk je tvor biologický a má své vylučovací potřeby, a tak se stávalo i to, že se občas Maruška vyčurala v koutku v učebně. I tady byl učitel opravdu dobračisko, ještě své žákyni Aničce pomohl podlahu od moče vytřít. 
Co se ale nestalo. Milé Marušce se nechtělo jenom čurat, ale tentokrát se v koutku ve třídě i vykakala a naštěstí dříve než-li pan učitel to zpozorovala moje mamka, tedy její sestra, a tak sundala svoji zástěru a hovínko do zástěry zabalila s tím, že ho o přestávce vyhodí do záchodu. Pan učitel ale pohyby mamky zpozoroval a když zastrčila zástěru s hovínkem pod lavici, přišel k ní a zástěru z pod lavice vytáhl. Pohroma na sebe nenechala dlouho čekat, hovínko ze zástěrky vypadlo na podlahu a ani toto pana učitele nerozházelo víc, než že podotkl, že je to veliké překvapení. Maminka se moc styděla a prý se jí červenalo i oblečení. Ten den ze školy odešla dříve. Popadla malou Marušku a mašírovaly spolu domů. Jedno je jisté – když pak neměl Marušku kdo hlídat, zůstala s ní její starší sestra, tedy moje maminka, raději doma.
Když pak měli školní sraz po pětadvaceti letech, přišel tam i tehdejší pan kantor a mojí mamince tuto příhodu připomněl, prý to pro něj opravdu bylo největší překvapení ve škole, když z maminčiny zástěry vypadlo takové nadělení. Prý si myslel, že si Anička do zástěry schovala nějaký pamlsek.
Maminka nám tuto příhodu vyprávěla a docela jsme se pobavili. Bohužel to už patří jenom ke vzpomínkám na moji maminku.
Na fotografii je moje vnučka Klárka a její kamarád salašnický pes Šrek. Klárka právě zahájila školní docházku, takže je čerstvou školačkou.
Soutěžte s námi o rychlovarnou konvici a pošlete také svou vzpomínku na školu! Nebo pošlete video! Těšíme se na adrese redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
ježiš, vy s tím hovnem naděláte
vždyť to bylo tříleté dítě, což se mu může taková nehoda stát, píše se o jakési Marušce, horší by bylo, kdyby nám autorka napsala její adresu, telefonní číslo a nick na ženě-in
a ještě horší by bylo, kdyby se to stalo například Meander, když se pohybuje v jiném časoprostoru
Nejak nemuzu pochopit, proc si Maruska nedosla na zachod
. Pridavam se k Meander, je to silena volovina!
Meander: klid.
To byla asi jen ukázka, čeho jsou lidi schopni pro výhru čehokoliv...
arjev: Já se dneska pohybuju v jiném časoprostoru.
Meander: víš proč si nerozumíme? Ty jsi narozena v Býku a můj je taky Býk a nerozumím si s ním
Meander: chtělo by se sejít
arjev: Asi ti nerozumím.
Meander: ptala jsem se,jestli jsi něco už sesmolila.Že se ti nelíbí hra na kytaru, mi psát nemusíš.Vím,že chceš přirovnání.O harfě ani nemluv.Na ni tak manuál.
Suzanne: Je to o hovně
A co je na tom tak nechutného?
arjev: Proč bych měla něco psát? Nota bene na téma haranti a škola...
Nelíbí se mi hra na kytaru, což snad neznamená, že musím umět hrát na harfu.
tyrkys:
ještě nejsem babičkou
, já se podepisuji pod svá veledíla
Ťapina: jenže když to bude vyprávět doma, tak nic nevyhraje
To je taková rodinná historka, která třeba blízké příbuzné pobaví, ale vyprávět to takhle široké veřejnosti mi taky nepřijde vhodné ani zábavné.
arjev: že by se projevila autorka?
Meander: jenom nemachruj,přes skleněnky nic neuvidíš a s kým bychom si pak povídaly /my ženy/
Meander:pak chápu,jak to myslíš.
Napsala jsi něco a ještě k tomu lepšího?
Meander: problém je v tom, že je to příběh z dávné minulosti, a tehdy ještě lidi nebyli tak cimprlich! Dnes by to bylo vážně nemyslitelné. Takže to vidím jako poučení, jak si teď nemám na nic stěžovat.
Jako já nepochybuju, že se tohle opravdu stalo, ale psát o tom, to vyžaduje notnou dávku mdlého ducha, ztrátu vkusu, soudnosi a nejspíš i absenci dávicího reflexu.
Meander: brrr, to nedělej, to by bylo ještě hnusnější