Zdroj foto: Shutterstock
Je fér říct, že tehdejší lékaři většinou nechtěli pacientům ubližovat. Pracovali s tím, co bylo zrovna známé, a často věřili, že lidem skutečně pomáhají. Jenže historie ukazuje, že dobrý úmysl ještě automaticky neznamená dobrou léčbu. A některé staré lékařské nápady dnes budí husí kůži.
Lobotomie: Když se problémy řešily „vypnutím“ emocí
Ve 40. a 50. letech byla lobotomie považována skoro za zázrak moderní medicíny. Lékaři při ní zasahovali do části mozku, která souvisí s emocemi a chováním. Měla pomáhat lidem s depresí, schizofrenií nebo úzkostmi. Ve výsledku ale často připomínala spíš vypnutí člověka do úsporného režimu. Šílená metoda byla dokonce používána na zklidnění hyperaktivních dětí. Pacienti bývali po zákroku klidnější, jenže také bez energie, emocí nebo vlastní osobnosti. Někteří přestali normálně komunikovat, jiní potřebovali celoživotní péči. Lékaři tehdy viděli „ztišeného“ pacienta a měli pocit, že léčba zabrala. Jenže spíš než uzdravení šlo často o tragické a bohužel nevratné poškození mozku. Pouštění žilou: Univerzální léčba skoro na všechno
Kdysi se věřilo, že za nemoci může „špatná krev“. A tak se krev jednoduše vypouštěla ven. Bolí vás hlava? Žilou. Horečka? Žilou. Chřipka? Samozřejmě také žilou. Tahle metoda byla populární po stovky let a používala se tak často, až to dnes působí skoro jako medicínská posedlost. Jenže lidské tělo při nemoci potřebuje sílu, ne další oslabení. Pacienti po odběrech často kolabovali, byli extrémně vyčerpaní a někdy zemřeli prostě proto, že přišli o příliš mnoho krve. Dá se říct, že tehdejší léčba občas fungovala podobně, jako kdybyste chtěli opravit porouchané auto tím, že mu vypustíte polovinu benzínu.
Heroin jako lék proti kašli
Dnes slovo heroin automaticky vyvolá představu tvrdé drogy. Na přelomu 19. a 20. století se ale prodával jako moderní lék. Pomáhal proti kašli, tlumil bolest a lékaři ho doporučovali dokonce i dětem.
Na první pohled fungoval skvěle — pacient se uklidnil, kašel ustoupil a člověku bylo lépe. Jenže velmi rychle se ukázalo, že si tělo na látku zvyká nebezpečně rychle. Z léčby se stala závislost a z „bezpečného léku“ obrovský problém. Medicína tehdy trochu připomínala člověka, který hasí malý požár benzínem, protože první vteřiny to vypadá, že to funguje.
Rtuť jako lék: Toxický pomocník
Rtuť se kdysi používala jako lék na kožní problémy, infekce i syfilidu. V různých mastích a tinkturách působila skoro jako univerzální ingredience. Jenže to, co mělo léčit, bylo zároveň silně jedovaté. Lidé po dlouhodobém používání trpěli třesem, poškozením nervů, psychickými problémy nebo selháváním orgánů. Některým vypadávaly zuby, jiní měli vážné neurologické potíže. Jenže v době, kdy ještě nikdo pořádně netušil, jak nebezpečná rtuť je, si mnoho pacientů spojovalo zhoršující se stav spíš s nemocí než s léčbou samotnou.
Opiáty: Léky, které umí bolest utišit i zničit život
Silné opiáty byly dlouhá léta považovány za téměř ideální řešení bolesti. A je pravda, že fungují. Problém je, že kromě bolesti dokážou velmi snadno ovládnout i mozek člověka.
Mnoho pacientů si postupně vytvářelo závislost, aniž by si to zpočátku uvědomovali. Tělo chtělo vyšší dávky, léky přestávaly stačit a z léčby se stal začarovaný kruh. Některé země dodnes řeší následky příliš lehkého předepisování opiátů, které způsobilo doslova epidemii závislostí.
Azbest v nemocnicích: Nebezpečí schované ve zdech
Azbest býval hvězdou stavebnictví. Byl levný, odolný a téměř nehořlavý, takže se dostal i do nemocnic. Ironií je, že budovy určené k léčbě lidí v sobě často ukrývaly materiál, který mohl způsobovat rakovinu. Drobná azbestová vlákna se po vdechnutí usazují v plicích a problém je v tom, že škody se projeví třeba až za dvacet nebo třicet let. Lidé tak dlouho neměli tušení, že každý nádech může být malé zdravotní riziko. Azbest se nakonec stal jedním z největších strašáků moderního stavebnictví.
Zdroj: Reflex.cz, Britannica.com
Nový komentář