„Hele, věříš na duchy, nebo na něco takového? Já vím, že je to blbost, ale…“ zamyslí se Veronika, maminka malé holčičky, a nervózně si namotává na prst pramínek vlasů. „Víš, já si to nějak nemůžu vysvětlit, ale asi u nás doma straší.“

Trochu rozhozená Veronika si nechce přiznat, že by opravdu něco jako duchové nebo jiné nadpozemské energie opravdu mohly existovat. „Sama víš, že těmhle věcem nevěřím, sice miluju horory, především pak ty, kde se objevují nějaké nevysvětlitelné jevy, ale stejně si pak řeknu, že tohle prostě neexistuje. Jenže v poslední době se u nás doma začaly dít dost zvláštní věci, nejdřív jsem si vše snažila racionálně vysvětlit, ale po poslední příhodě už žádné vysvětlení nemám,“ začíná vyprávět Veronika o jejím setkání s něčím nadpřirozeným.
„Ty mě znáš a víš, že jsem pedant na pořádek, proto když malá Anička rozhází všechny své hračky, večer jdu a uklidím je. Tak tomu bylo i před třemi týdny. Opět to u nás vypadalo jako po válečné bitvě, a když malá usnula, šla jsem a vše dala na svá místa. Panenku do domečku, hračky do boxu, kostky do krabice, a když vše bylo podle mých představ, šla jsem spokojené na kutě. Ráno jsem se probudila výjimečně dřív než malá a měla jsem ti takový zvláštní pocit, jako kdybych slyšela nějaký šum z pokojíčku, šla jsem se tam podívat a panenku, kterou jsem v noci dala do jejího obydlí, jsem našla sedící v autíčku, které bylo uprostřed pokoje.“

Veronika si po celou dobu vyprávění nervózně hraje s vlasy nebo se svým hrníčkem kávy, pak se napije a povídá dál. „Ne, malá vážně byla v postýlce a spala… Tak jsem si říkala, že se možná v noci zbudila a za světýlka z lampičky si hrála, jenže to „barbí“ autíčko bylo na poličce, která je hodně vysoko, a Aňa by tam rozhodně nedosáhla. Tak jsem si řekla, že jsem ho asi prostě zapomněla uklidit a malá si prostě v noci hrála.“ Mladá maminka si opět usrkne horké kávy a povídá dál.
„Takhle jsem našla roztahané nějaké věci asi ještě dvakrát v jednom týdnu, jednou to byly kostky a podruhé otevřená dětská knížka u postýlky malé. Vždy jsem si řekla jediné: Nebuď blbá, pro tohle existuje normální vysvětlení, a opět jsem si to odůvodnila aktivitou své holčičky. Vždy jsem se jí ptala, jestli si v noci hrála, a ona jen zakroutila hlavičkou, takže jsem začínala mít trochu strach, že je náměsíčná.“  Verča se podívá za okna kavárny, kde prochází mladý pár s malými dvojčátky, a usměje se.
„Pak se ale stalo něco, co mám stále v hlavě a upřímně mě to děsí, ale já vím, že nejsem blázen, že to se mi opravdu zdát nemohlo.“

sad

„V pondělí jsme s Aničkou celý den byly v „akváči“ a pak ještě na jejím oblíbeném tanečním kroužku, takže holka byla utahaná jako kotě. Usnula kupodivu sama asi o hodinu dříve, než chodí spát. Rozhodla jsem se, že půjdu taky brzy do postele, než jsem šla do sprchy, šla jsem s odpadky a cestou od kontejnerů se mi stalo něco divnýho.“ Verča si žmoulá rukáv svetru a je vidět, že ji asi něco dost rozhodilo.
„Když jsem nastoupila do výtahu, měla jsem hrozně divný pocit, takový to kdy cítíš, jako by tě někdo pozoroval. Kovové dveře se zavřely a výtah se rozjel, najednou se zastavil, světlo uvnitř dvakrát probliklo a já slyšela jakoby dětský brek. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Výtah se zase rozjel, ale jak dlouho to trvalo, nevím, třeba půl minuty. Já vběhla do bytu, šla se ihned podívat do dětského pokojíčku, kdy mi sice spadl kámen ze srdce, jelikož malá spala, ale... opět byly všude rozházené hračky!“

Pokud si myslíte, že je to konec, jste na omylu, Veronika dále vypráví. „Poklidila jsem rozházené hračky a šla do sprchy, když jsem vylezla s tím, že jsem prostě přetažená, slyšela jsem opět to nepříjemné dětské kvílení, ale jen jakoby z dálky. Šla jsem se tedy podívat za Aničkou, ale ta spala. Šla jsem si tedy lehnout a samozřejmě jsem koukala celkem dlouho do zdi, a ani nevím, jak se mi podařilo usnout.“ To, že tohle se už prostě racionálně vysvětlit nedá, je asi každému jasné, ale Verča prý stále věřila, že to vše bylo jen únavou, pak se ale dozvěděla smutnou věc.
„Od toho večera se již díkybohu nic nedělo. Asi dva dny nato jsem šla do obchodu a potkala sousedku z prvního patra, které je taková ta místní drbna. Zastavila nás, řekla mi, že má krásnou holčičku, a pak mi řekla něco, co mě naprosto dostalo. Prý si mám toho, že je malá zdravá, vážit, že teď Plobstovi z pátého patra přišli o stejně starou holčičku. Co mi říkala, měla chudinka umřít před týdnem, tudíž přesně v tu dobu, kdy to všechno začalo...Večer jsem seděla a vše si rekapitulovala znovu a znovu v hlavě, vždy jsem došla ke stejnému závěru, to musela být ta malá Plobstovic holka! Proč ovšem to vše už utichlo, nevím, a je to už asi jedno… Nikdy ovšem na tohle nezapomenu a vím, že blázen nejsem…“ dodala Veronika a lehce se usmála.

Čtěte také:

Reklama