fraktal

Mraky, řeky, krevní řečiště v nás, kapradí, sněhové vločky, pohledem ze satelitu pak tvary zálivů, fjordů, ve vesmíru pak mléčná dráha... nekonečně složité, soběpodobné, všudypřítomné. Jsou fraktály odpovědí na záhadné „jak nahoře, tak dole“ ze smaragdové desky?

Co vás napadne, když se při zvětšení díváte na sněhovou vločku? Krásné, pravidlené, nesmírně složité... a přitom to tak není. Je to jednoduché, tak jednoduché, až je to zarážející.

Na první pohled velmi složitý tvar je generován opakovaným použitím jednoduchých pravidel.

Jedna velká základní myšlenka?

Jsou prostě sobě podobné – Při bližším pohledu zjistíme, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický tvar.

Fraktál – útvar, při jehož zvětšení dostaneme překvapivě opět stejný obraz, bez ohledu na měřítko.

Vypadá to, jako by pro tyto tvary, které najdete naprosto všude, včetně vlastního těla, utvářela jedna myšlenka. Jedna geometrická linie, jeden řád, jeden základní princip.

Současná věda se zabývá fraktály hlavně na úrovni geometrie a matematiky. To je samozřejmě postup správný a slaví úspěch. Máme kód.

Co ale nemáme, je původ.

Tedy, z které „hlavy“ vzešel klíč k vytváření a základu pomalu všech tvarů?

Ať už budete pozorovat kapradí, hlávku květáku, vlastní cévní systém (to půjde težko:-)), hory, řeky, průřez kamenem či vesmír, najdete ho.

Stejný výchozí klíč – tvar, jenž ve své nekonečnosti vytváří sebe sama. Složité? Ne, jednoduché. Tak jednoduché, až z toho mrazí.

Podívejte se

Na jakou myšlenku vás přivádí tyhle obrázky?

Reklama