Nejspíš to znáte. Máte špatný den, na jeho konci se na sebe podíváte do zrcadla a napadne vás, že k vám osud mohl přece jen být trochu přívětivější. Vzápětí vás ale napadne, že to mohlo být i horší. Jakkoli vás vaše nedostatky trápí, teď vám budou připadat malicherné.

 

Anatomické anomálie, genetické poruchy a mutace doprovází lidstvo odnepaměti. Dnes už je ve většině případů možno zakročit. Poškozený plod se nemusí vůbec narodit nebo lze případný defekt odstranit chirurgickou cestou. Není to ale tak dávno, kdy si lidé nemohli vybírat, zda se svou odchylkou chtějí žít, či nikoliv. Mnohým z nich často nezbývala jiná možnost obživy než vystavovat svá těla coby lidská monstra v muzeích a cirkusech. Seznamte se s těmi nejslavnějšími.

 

Chang a Eng - siamská dvojčata

Srostlá dvojčata jsou známá již od počátku lidstva, ale Chang a Eng jsou bezesporu nejznámějšími v historii lidských anomálií. Právě oni dva dali vzniknout pojmenování „siamská dvojčata“, přestože vlastně vůbec nebyli Thajci. Otec i matka pocházeli z Číny a do Thajska (tehdejší Siam) se přestěhovali za lepším živobytím. Zajímavé je, že dvojčatům celý svět říkal „siamská“, ale v jejich rodné vsi v Thajsku byli pro každého dvojčata „čínská“. Srostlí chlapci se narodili 11. května 1811. V té době měli již čtyři zdravé bratry. Chang a Eng byli vzájemně spojeni prsní kostí a tělem, v jehož středu se nacházel jediný pupek.  Narození neobvyklých dvojčat brali místní jako ďábelské znamení o blížícím se konci světa Zpráva o jejich narození se donesla i sluchu siamského krále, který chtěl nechat novorozence zabít. Nakonec jim však udělil milost.

 

V roce 1824 si chlapce nechal povolat nový král Ráma III. Jejich kariéra odstartovala. Ještě téhož roku si jich všiml i skotský obchodník Robert Hunter a za pět let je vyvezl za hranice Asie. Dvojčata později konala turné po celém světě, a aby se rozptýlily pochybnosti přihlížejících, musela si několikrát obstarat lékařské osvědčení o pravosti jejich pevného spojení. Jako dospělí byli Chang a Eng šarmantní, vtipní a vzdělaní. V osmadvaceti letech je vystavování se omrzelo. Usadili se v malém městečku v Severní Karolíně a vedli farmářský život. Oba se oženili, dohromady zplodili jednadvacet dětí a ve svých domech žili střídavě po třech dnech. Zemřeli v nedožitých třiašedesáti letech.


Jean Libbera - jeden a tři čtvrtě

Narodil se v roce 1884 v Římě a měl třináct sourozenců. Třetí dítě bylo narozeno se stejným postižením jako Jean, ale zemřelo brzy po porodu. Ostatní byli zdrávi. Jeana celý život doprovázel tichý společník - parazitické dvojče Jacques. Jeho tělo bylo tvořeno bedry, stehny, pažemi a nohama. Hlavou bylo dvojče vnořeno do svého „hostitele“. Německý profesor, který dvojčata zkoumal, prý prohlásil, že na rentgenu viděl uvnitř Jeanova těla vrostlou zakrslou hlavu. Oba měli společný oběhový systém i nervovou soustavu. Jean tedy cítil, dotkl-li se někdo těla Jacquese. Takováto dvojčata se vyvíjí jako všechna ostatní jednovaječná dvojčata, jenže v jejich případě během prenatálního vývoje nastane chyba a embrya se neoddělí úplně. Stejně tak vznikají i dvojčata siamská.

 

Muži nezbývalo nic jiného než vystavovat se za peníze. Tím si ale vydělal nezvyklé jmění, které pro něj bylo jakousi útěchou za nemalý handicap. Libbera patřil mezi několik nejlépe placených lidských anomálií. Vystupoval s mnoha cirkusy a byl často představován jako „muž se dvěma těly“. Ve společnosti své parazitické dvojče skrýval pod dlouhý plášť. Později se oženil a zplodil čtyři zdravé potomky.

 

Čtyři paže, dvě nohy, dvě hlavy
4. července 1875 se v Itálii narodil chlapec. Nebo snad chlapci? Byli tvořeni jedním tělem a dvěma hlavami. Dostali jména Giovanni Battista a Giacomo a později měli ještě devět zdravých sourozenců. Nešťastný otec změnil svůj postoj k chlapcům poté, co se dozvěděl, že mají cenu několika milionů lir. Dostal nabídku tolika tisíc lir, kolik dvojčata váží. Dvojčata v té době vážila více než tři a půl kilogramu a otec nabídce neodolal. Turínští chlapci byli vystaveni jako živé kuriozity.

 

Od šestého žebra dolů byli jeden člověk, ale každý ovládal jen jednu nohu, proto se nikdy nenaučili chodit. V šestnácti letech se vydali na turné do spojených států, kde byli ohlašováni jako „nejzvláštnější úkaz, jaký kdy žil“. V té době jim jejich handicap vydělával tisíc dolarů týdně. Je až s podivem, že se chlapci v této době a s takovým postižením dožili dospělosti. Před odchodem ze scény vyvolali Giovanni Battista a Giacomo skutečnou senzaci. Objevily se totiž zprávy, že se oženili se dvěma různými ženami. Lékaři a vědci horlivě uvažovali o tom, kdo by byl otcem, kdyby se jedné z žen narodilo dítě. Jistý lékař přišel s tvrzením, že každý mladík možná vlastní jen jedno z varlat. Jejich další osudy už nejsou známy.

Sloní muž John Merrick

Tento muž žil v druhé polovině 19. století a byl bezesporu nejodpudivější a nejděsivější lidskou abnormalitou v historii. Jeho nevyléčitelné onemocnění bylo důsledkem spontánní genetické změny. Během svého krátkého života poznal jen hrubé zacházení. Vozili jej z místa na místo a za peníze ho předváděli jako ztělesnění hrůzy a ohyzdnosti. Jeho vzhled nejednou vyděsil člověka k smrti, a proto byl po většinu svého života naprosto izolován od ostatních lidí. Během posledních pěti let jeho života se ho ujal lékař Frederick Treves, který později prohlásil: „Stvoření mělo v sobě víc z člověka než ze zvířete. Právě skutečnost, že to ještě byla lidská bytost, působila nejodpudivěji.“

 

Kvůli deformaci obličeje se nemohl smát, zpívat a jeho mluva byla pouhým těžko srozumitelným shlukem zvuků. Předpokládalo se, že zároveň trpí demencí. Tento předpoklad se ale ukázal jako mylný. Ke své smůle byl Merrick po duševní stránce zdravý, i když v důsledku izolace zaostalý, a navíc, což je v jeho případě ještě horší, se ukázal jako beznadějný romantik a často se zoufale zamiloval do ženy, kterou viděl byť jen jednou v životě. Později se stal také vášnivým čtenářem románů o lásce.

 

Nakonec se mu stala osudnou touha spát jako ostatní lidé. Kvůli deformaci své hlavy musel totiž spát vsedě s hlavou opřenou o pokrčená kolena. Jeho život skončil, když se pokusil naplnit svou touhu alespoň jednou si zdřímnout na zádech. Jakmile totiž na záda dolehl a opřel svou hlavu na polštář, musela se svou ohromnou vahou zvrátit dozadu a zlomit mu vaz. Zemřel v lednu 1890 ve věku 27 let.

 

Reinkarnace bohů Lali a Lakšmi
Holčička Lali se narodila letos 11. března do chudé rodiny ve vesnici jménem Saini Sunpura východně od indické metropole Dillí. Lali trpí vzácnou vrozenou poruchou, kraniofaciální duplicitou. Má dva obličeje, jedno tělo. Tato nemoc se často pojí s vážnými zdravotními komplikacemi, malá Lali se však i po několika měsících těší dobrému zdraví. Nemá dýchací ani stravovací potíže. Indové ji považují za vtělení bohyně Durgy. Ta bývá tradičně zobrazována se třema očima a více končetinami. Místní lidé začali dívce nosit oběti a dary, často i v podobě peněz. Denně ji navštěvují stovky lidí a starosta vesnice, kde se dívka narodila, Daulat Lam, žádá vládu, aby poskytla peníze na vybudování chrámu bohyni Durze a pomohla rodičům se o dcerku postarat. Osud dívky je stále nejistý. Operaci ale rodiče odmítají.

Lakšmi, holčička s osmi končetinami, se narodila na svátek boha Višnua 13. listopadu 2005. Bůh Višna je zobrazován se čtyřma rukama, a právě proto je dívka považována za jeho znovuzrození. Ve skutečnosti jde opět o parazitické dvojče, kterému chybí hlava a je připojeno k druhému tělu v pánevní oblasti. Na rozdíl od Lali však podstoupila operaci a během 40 hodin jí lékaři nevyvinutého sourozence odoperovali. V současnosti se Lakšmi po zákroku stále rehabilituje. 

 

Vystavování živých lidských abnormalit bylo v historii několikrát zakázáno a znovu povoleno. Pro mnoho z nich to ale byl jediný způsob, jak přijít k penězům.

 

Znáte osudy některých dalších podobně postižených lidí? Mělo by být jejich vystavování zakázáno? Vzbuzují ve vás víc lítost, nebo odpor? Byla byste pro nebo proti chirurgické operaci znetvořeného dítěte?

Reklama