těhotenství

Nejmladší syn Šimon Peres Benjamin

Dva kluky už jsme měli, čekali jsme holčičku. Pracovně jsme jí říkali Maja. Měla být krásná, zlatovlasá, pracovitá a milá. A rozmazlovaná oběma staršími bratry. Místo toho je to raubíř a rváč, který moc dobře ví, že se musí o život už od počátku pořádně poprat.
„Ty ses zbláznila," říkali mi všichni. „Nejsi vdaná a čekáš další dítě. Jdi na potrat."
Tentýž názor zastával i Cyril. Čtveřice potomků z prvního manželství i našeho „nemanželství" mu připadala dostatečně početná. Zvláště při zahraničních cestách si stěžoval, jak je celníkům pro smích, když mu jeho „Klapzubova jedenáctka" vypadává z předepsaných kolonek v pase.
„Copak jsem nějaký mormon?" zuřil.
„Dítě nás na stará kolena omladí," chlácholila jsem ho. „Budeme tak pořád perspektivní, mladí rodiče s malými dětmi..."
„...a pak vykročíme rovnou do důchodu," bránil se celkem rozumně.
Jenže představa, že naše dítě (podobné těm báječným miláčkům, co už mám doma) skončí v nemocnici v kýblu, mě natolik děsila, že jsem nakonec po absolvování mnoha předoperačních vyšetření na poslední chvíli z nemocnice utekla a řekla: „Ne!"
Výsledkem bylo, že Cyril řekl: „Ano." A dokonce na radnici. Snad uvěřil, že už to konečně bude holčička, po které dlouho tolik toužil... A tak jsme očekávanému přírůstku v rodině začali říkat Maja.

„Dcery berou krásu a tobě to zase nějak moc sluší," začal brzy pochybovat, když se mi kulatilo břicho. Ale já jsem ho nabádala, aby nedbal babských pověr. Ubezpečovala jsem ho, že se to tentokrát určitě povede. Tak zůstalo u Maji až do poslední chvíle.
Jenže když se pan doktor podíval pár dní před termínem porodu na ultrazvuk, zjistil, co před tím nebylo zcela zřejmé. Že naše „holčička" má zase něco navíc...
„Já to tušil," zděsil se Cyril, když jsem mu volala čerstvou novinku do redakce. „A jak se tedy bude Maja jmenovat? Matěj, nebo Kryštof? Domluvíme se večer."
Pospíchal, protože mu zrovna začínala důležitá porada k právě probíhajícím izraelským volbám. Jako expert na Blízký východ měl jejich zpravodajské pokrytí celé na starosti.

Večer mi praskla plodová voda.
„Už je to tady," telefonovala jsem mu vyděšená.
„Já vím, ozvu se za chvíli," řekl a položil telefon.
Vytočila jsem číslo znovu.
„Miláčku, mám před uzávěrkou," vůbec mě nevnímal. „Čekáme na poslední zprávy. Chápej to! Píšou se dějiny. Peres proti Netanjahuovi, svoboda proti konzervatismu."
„...pořád nevíme, jak se bude jmenovat!" volala jsem zoufale.
„Zatím," souhlasil a pak hloubavě dodal: „Ale opravdu se obávám, že příští izraelský premiér bude spíš Netanjahu. A to by byl mírový proces v konci."
„Zavolej sanitku, já fakt rodím!"
Za pár minut byl doma. Šéfové ho propustili s tím, že z porodnice pošle komentář k prvním neoficiálním výsledkům.
Stála jsem ve dveřích se zabalenou taškou, kam jsem přihodila ke kartáčku na zuby a noční košili i příručku Jak se bude jmenovat. Na cestě autem jsme pak mezi zkracujícími se intervaly porodních bolestí poslouchali poslední zprávy z Izraele a vybírali pro naši Maju klučičí jméno. Na nábřeží kousek od Podolské porodnice jsme byli zrovna někde u G.
„Gabriel, Ginter, Gusta," četla jsem z knihy, střídavě hekala, krátce a dlouze dýchala, vzdychala a umírala bolestí, kterou už jsem dobře znala.
„Heřman, Horymír, Hugo, Hynek," pokračoval Cyril na semaforech, zatímco reportéři v éteru rozebírali možné dopady izraelských voleb na světovou politiku...
Když jsme byli u I, zastavil Cyril před nemocnicí a vypnul rádio. Oba jsme si vydechli, že neporodím v autě. Při cestě na porodní sál zazvonil manželovi mobil a na druhém konci se ozvalo: „Ahoj, Cyrile, jak to zvládáš?" ptal se šéfredaktor.
„Všechno dobře dopadlo," odpověděl s úlevou manžel.
„Tak myslíš, že ten Peres fakt vyhraje?"
„Vypadá to, že dítě bude za chvíli na světě."
„Jasně," řekl hlas v telefonu. Jeho majitel pochopil, že komentář k izraelským volbám ze svého blízkovýchodního experta v tuhle chvíli určitě nevymámí. A tak na rozloučenou jen řekl, že právě dorazily předběžné výsledky, podle kterých to v Izraeli vypadá na celkem přesvědčivé vítězství mírových sil.
„Přece jen vyhrává Šimon Peres," vydechl Cyril spokojeně.
A já jsem v tu chvíli s rozzářeným úsměvem zvedla hlavu od Igora, Imricha, Ivana a Ivoše: „Co kdyby se naše dítě jmenovalo Šimon?"
A tak náš syn, který se o pár minut později narodil, dostal jméno po izraelském nositeli Nobelovy ceny míru. Ráno pak lidé četli v novinách oslavný komentář, jak Šimon Peres obhájil premiérskou pozici, zatímco z rozhlasu se hrnuly překvapivé zprávy, že na poslední chvíli o pár tisíc hlasů přece jen zvítězil Benjamin Netanjahu. A tak synkovi někdy z legrace říkáme: Šimon Peres Benjamin. A není to tak daleko od věci. Vždyť benjamínek znamená ten nejmladší.

  • Povídka je z knížky Něžná tygřice od Dany Emingerové, kterou vydala v dubnu 2009 Mladá Fronta.

 

Něžná tygřiceNěžná tygřice

Sbírka několika desítek vtipných fejetonů a povídek, v první části Trošku mrtvej pavouk na téma rodinného soužití se třemi malými chytrými synky, při jejichž výchově však i sebetrpělivější rodič musí prokázat velké sebeovládání, ve druhé nazvané Mys Dobré naděje s humorně láskyplnými vzpomínkami na dětství prožité v šedesátých létech na malém českém městě. Autorka nezapře dlouholetou novinářskou praxi, má svěží styl, dokáže se vyjadřovat přesně a výstižně i v krátké próze.

Reklama