„Copak ta ženská nemá soudnost?" ptám se v duchu a s údivem pozoruji pokladní v sámošce. Černá jak bota (ze solárka nebo od moře), havraní vlasy vyčesané do obrovského drdolu, hnědou konturkou obkreslené rty a to obočí? Kdysi tam možná bylo, ale nahradila ho tenká, pečlivě vykreslená čára na čele.
K tomu všemu rudé drápy a každý prst ozdobený zlatým masivním prstenem. „To nemá doma zrcadlo? Proč jí nikdo neřekne, že její snaha vypadat mladě zbytečně zdůrazňuje smutný fakt, že už jí není třicet ani čtyřicet, a dokonce ani padesát?" To samé ale v blond provedení potkávám téměř denně na autobusové zastávce. „Kreatury jedny. Copak si neumějí přiznat svůj věk?"

Stop, stop, stop. Nadechni se, počítej do deseti a hlavně neodsuzuj. Když se ty dámy tak cítí dobře? Muži je přece stále oslovují „mladá paní" a ony se chichotavě uculují, klopíce maskárem obalené závoje řas.
Tak jim to dopřej. 

Bůh ví, jak vidí třeba mě náctiletí spolužáci mých dcer! Třeba si také posměšně říkají: „Hele ta baba ještě nosí kapsáče a tenisky? Není na to trochu stará? A ty vlasy? Neměla by si je už nechat zkrátit? A vůbec, neměly by ty vykopávky chodit už jen v těch svejch trapnejch kostýmech, v podpatcích a se solidníma kabelkama?"
Ano, i Catherine Deneuve se nechala slyšet, že by žena po čtyřicítce už neměla ukazovat paže.
Hloupý předsudek.
„Co když je mám vypracované jak Madonna (té koneckonců také táhne na pade) a jsou snad jediné, co mohu ještě bez ostychu ukazovat na veřejnosti holé?" odpovídám si pro sama sebe.

A kde je vůbec ta hranice? A je to jenom v tom, jak se oblékáme?

Chápu, jsou věci, které dáma na veřejnosti prostě nedělá:

Neopíjí se. Tytam jsou doby, kdy jsme bez následků proflámovaly noc a pak ještě docela svěží šly ráno na přednášku. Ale přiznejme si, že na ženu, jíž se pletou nohy a jazyk, není pěkný pohled v žádném věku. Natož v tom zralém.
Nekupuje levné věci v obchodech typu míče-tyče-biče-podrsenky.
Tedy pokud si nechce koupit míč, tyč nebo bič. :-)
Nenechá se vytočit.
Nedupe vztekle a neječí jak rozmazlené děcko, kterému nechtějí koupit lízátko.
Slibuji, že na sobě budu pracovat. To mi totiž stále činí potíže.
Nejí a nepudruje se na veřejnosti
Drobit si v metru suchý rohlík do klína... si příště odpustím, i když budu mít sebevětší hlad.
Nebude jak chameleon.
Barevné pod či nadkolenky, sukně pod zadek, svetr s jelenem, k tomu taška v podobě barevného autíčka, obří sluchátka, z nichž známým „duc- duc- duc" oblažuje okolí a přitom si vesele praská žvýkačkovými bublinami - Dost, to už opravdu ne!
A přestává se všemu naivně divit.
I tomu, proč ta zmalovaná sedmdesátka má větší sebevědomí než já.
Reklama