Jednou ráno při koupeli jsem ucítila v prsu bulku. V tu chvíli jsem měla pocit, že to určitě je jen nějaká cysta a že to nemůže být něco vážného. Ale pořád jsem na to musela myslet a pro klid v duši jsem se rozhodla jít k lékaři.

Když mi doktor řekl, že mám rakovinu, myslela jsem, že je to konec. Byl to asi stejný pocit, jako když si vyrazíte dech. Další informaci o tom, že se to naštěstí dá operovat, jsem jen tupě zaznamenala a odešla z ordinace jako v mlze…

Proseděla jsem asi dvě hodiny v parku před nemocnicí a přemýšlela, co dál. Jsem už dlouho rozvedená, syn studuje na právech. Měla jsem hlavně strach, co bude s klukem, kdo se o něj postará.

Popadla mě sebelítost, proč se tohle muselo stát zrovna mě? Brečela jsem na té lavičce v parku jako malý harant. Sice si lidi museli myslet, že tam sedí nějaká bláznivá mamina, ale bylo mi to jedno, a navíc se mi dost ulevilo.

Doma jsem sedla k internetu a začala zjišťovat o svojí nemoci všechno dostupné. A zjistila jsem , že mám docela slušnou šanci a že se dá zabojovat. S tímhle vědomím jsem absolvovala všechna vyšetření a snažila se před operací nepanikařit. Nakonec přišel den D a já byla na sále.

Když jsem se probrala, měla jsem zafačovaný hrudník a cítila jsem se jako vždy po narkóze hrozně. Děsila jsem se pohledu na svoje tělo. Jak to bude vypadat? Po pár dnech jsem se vypravila do nemocniční koupelny a obvaz šel nemilosrdně dolů. Nic příjemného to nebylo, ale když jsem tu paseku viděla, alespoň jsem už věděla, o co jde. Navíc pan doktor říkal, že když nenastanou komplikace, můžeme po roce zkusit plastiku.

Zatím jsem si ale nakoupila podprsenky a plavky s vložkou a statečně jsem chodila i do sauny. Když se na mě někdo divně koukal, v duchu jsem si řekla, však se té plastiky dočkám a zas to bude jako dřív!

Pak jsem se seznámila s Pavlem. Pracoval v jedné firmě poblíž naší účtárny a potkávali jsme se na obědech. Neměla jsem chuť na navazování nějakého vztahu, ale zároveň jsem si asi podvědomě chtěla dokázat, že jsem pro mužské ještě přitažlivá. Navíc jsem se vždy hlavně kvůli synovi a po nepěkné zkušenosti z mého prvního manželství mužům spíš vyhýbala. Tak jsem si řekla, proč ne?

Pochopitelně jsem řešila, jak a jestli mu to mám říct. Jenže po pár měsících to neodbytně směřovalo k větším důvěrnostem a musela jsem s pravdou ven. Pavel se v první chvíli zarazil, ale pak řekl, že mu to nevadí. Navíc slíbil, že mi sežene dobrého plastického chirurga – prý dlouholetý kamarád. Po dlouhé době jsem se cítila výborně, překonala jsem nemoc, doktoři byli s výsledky pooperačních testů nadmíru spokojení a navíc jsem měla po boku někoho blízkého.

Jenže Pavel se po čase začal chovat divně. Utrhoval se na mě, byl nepříjemný a takhle se choval, i když jsme spolu byli někde ve společnosti. Minulou neděli jsme spolu šli do kina. Choval se jakoby nic, a když jsme vyšli ven, doprovodil mne domů. Před dveřmi mi řekl, že je mezi námi konec – prý si nemůže pomoct, ale nepřitahuju ho jako žena. Bylo mi hrozně. Od té doby se na sebe nemůžu normálně podívat do zrcadla. Připadám si odpudivá a k ničemu. Vím, že jsem asi hloupá, ale jeho slova mě ranila, a to na nejcitlivějším místě. Poradí mi někdo, jak z toho ven?

Ája  

Reklama