Také máte ze všeho nejradši ležení v posteli či na gauči u televize? Také se cítíte při jakékoliv aktivitě, pokud se k ní tedy vůbec přinutíte, brzy unavena? Přičítáte to jarní únavě, ale co když jaro odezní a vy jste ospalá a unavená po celý rok?

únava

Lenost jako nemoc

Zatímco taková obezita je dnes už řazena mezi nemoci spojené s nedostatkem pohybu – a léčí se, podobný stav spojený s nedostatkem pohybu – lenost, se neléčí. Naopak je lidem vytýkána. Přitom může jít o „onemocnění“ daleko vážnější, ruku v ruce jdoucí s depresí, a to už je na pováženou.

Příběh Lenky:

Je mi 32 let. Asi před půl rokem jsem prodělala operaci. Měla jsem nějaké ženské problémy, které nebudu dále rozebírat. Podstatou je že dnes, než jdete na náročnější operaci, tak si musíte dát zhruba šest týdnů předem dvě konzervy své vlastní krve. Pro případnou transfuzi. Hned při prvním odběru se mě sestřička ptala, jestli se občas necítím unavená, že zjistili z mého „špatného“ krevního obrazu malou tvorbu červených krvinek. „To mám jako leukémii?“ zareagovala jsem zděšeně. „Ne, nebojte se, o leukémii se nejedná, nicméně, měla byste hodně pít, jíst hovězí maso a také brát železo.“ No super, maso nejím a piju tak všelijak. Proto se cítím pořád unavená a od svého manžela slýchávám, že si vzal pěkně línou ženu. Už je mi jasné, proč dávají v nemocnicích většinou vařené hovězí maso. Během pobytu jsem se ho naučila jíst také. Naučila jsem se i pravidelně pít a do toho baštím 1 x denně železo. Cítím se lépe a vím, že moje únava nebyla lenost, ale špatná krvetvorba, která když se zavčas zjistí a podchytí, dá se upravit.  

Příběh Aleny – o něco horší:

„Jsi líná jako veš!“ slýchávala jsem od své matky. Teprve až návštěva odborníka, ke kterému mě „dokopala“ moje kamarádka, a následná diagnóza, moji matku přesvědčily, že nejsem líná, ale nemocná. Moje nemoc se jmenuje Maniodepresivní psychóza.

Cítila jsem se hrozně. Zatímco jeden den jsem byla schopná skály lámat, druhý den jsem nebyla schopná ani vylézt z postele. Celý den jsem dokázala čumět do stropu a nic nedělat. Slyšela jsem jen zpovzdálí nadávky mé matky, jak to, že zas nejsem ve škole, a ať si alespoň uklidím pokoj, že ji s ničím nepomůžu apod. Pořád jsme se hádaly. Aby mě nevyhodili ze školy, nechávala jsem si zpočátku psát od doktorů zpětně různé omluvenky jako ženské problémy, nachlazení, bolesti hlavy. Takhle to ale nešlo dělat donekonečna. Byla jsem už zoufalá. únavaNa radu kamarádky jsem tedy vyhledala odbornou pomoc, kde mi bylo mimo jiné sděleno, že tato nemoc se bohužel nevyhýbá žádnému věku ani pohlaví a může přijít kdykoliv, bez varovných signálů. Začala jsem chodit na terapie a brát předepsané léky. Zpočátku mi nedělaly dobře, musela jsem si na ně zvyknout, ale vydržela jsem. Dávkování mi pak lékař po čase upravil. Také mi dělají velice dobře procházky a pobyt na čerstvém vzduchu, ale musím se k nim přinutit. Hodně mi pomáhá moje máma, která cítí vinu za to, že se mnou nešla hned k lékaři. Také už se nehádáme. Věřím, že to spolu zvládneme. Jsem prý ještě mladá a podchytila jsem to včas.

Oba případy jsou důkazem toho, že lenost člověka nemusí být jen špatnou povahovou vlastností. Je například také dostatečně znám pojem Syndrom chronické únavy.

Příčin může být hned několik

  • nedostatečné nezdravé stravování
  • přijímání toxických látek z prostředí, stravy a léků
  • slabá schopnost vypořádat se se stresem
  • snižování energetické rezervy
  • snížení imunitního systému - nadměrné užívání antibiotik a různých léků - různé alergie... apod.

Každá z nás má chuť si občas zalenošit, pokud ale naše lenost překročí míru únosnosti a my nejsme schopné zase začít něco dělat, určitě bychom měly vyhledat pomoc odborného lékaře.

Zdroj: http://syndrom-chronicke-unavy.navajo.cz