humor

Asi každá z nás má někdy chvilky, kdy s ní lomcuje vztek a nejradši by toho svého zabila. Padesátiletá Irena z Mladé Boleslavi má manžela, kterého většina lidí považuje za vtipného parťáka, jenže ji jeho žertíky dovádějí k šílenství. Terčem jeho černého humoru je totiž většinou ona, a to ji stojí pořádné nervy.

„Vždycky, když někomu vyprávím, co mi Jindra provedl zase rádoby vtipného, tak se tomu všichni smějí a říkají mi, že se aspoň nenudím. Na jeho puberťácké nápady jsem si opravdu už zvykla, ale to, co mi provedl naposledy, snad hraničí se zdravým rozumem.

Odjela jsem se svojí kamarádkou do lázní a podotýkám, že tam Jindra se mnou jet nechtěl. Relaxovaly jsme a celkem si užívaly a taky se trochu nudily. Docela se mi po Jindrovi stýskalo (po tolika letech!) a přemlouvala jsem ho, aby za mnou přijel, ale on že má plno práce. Tak jsme zašly s kamarádkou večer do baru a najednou nám přistály na stole dvě becherovky.

Po pravdě, tohle jsme už nezažily nejméně deset let, možná i déle, takže jsme byly celkem překvapené. Hostitelé se ukázali ke všemu jako velice příjemní muži v našem věku a hezky se s námi bavili. Nejsem žádná koketa, ale jejich přízeň mi byla milá, prostě jsem se cítila zase jako mladice. A kamarádka taky. Takže když navrhli, abychom s nimi zašly na jejich chatu, sice jsme chvíli váhaly, ale nakonec jsme pozvání přijaly, určitě také díky alkoholu.

Říkaly jsme si, že už nejsme přece malé holky, a nepředpokládaly jsme, že by se na nás hned vrhli, když bychom o to nestály, navíc se chovali jako gentlemanové. Už cestou přes les jsme začínaly našeho rozhodnutí litovat. Cesta byla dlouhá a zdála se nekonečná, ke všemu tma a zima. Jenže to ještě nebylo nic oproti tomu, co následovalo.

Za lesem jsme se konečně dočkaly malé chatičky a těšily se na slíbený grog, který by nás zahřál. Muži nás usadili do obýváku, jeden šel do kuchyně pro pití a druhý pro dřevo do krbu. Jenže trvalo jim to hrozně dlouho. Šly jsme se tedy podívat, kde jsou, a byli fuč. Nikde ani noha a my v chatě zamčené. Vůbec jsme nechápaly, co se děje. Pak jsme zjistily, že přes okna jsou mříže nebo okenice a nedá se nikudy uniknout. Signál tam samozřejmě nebyl.

Přepadl nás hrozný strach a chtěly jsme odtamtud okamžitě zmizet, ale nepodařilo se nám to. Nejdřív jsme se snažily zachovat klid, pak jsme panikařily a představovaly si všelijaké hororové scénáře, třeba i to, že nás chtějí na orgány... Potom jsme se zase uklidnily a odevzdaně čekaly, co se bude dít, a přitom zkoušely vymyslet nějaký plán a nakonec jsme usnuly. Brzy k ránu nás probudila zima a nějaké zvuky. Někdo nám klepal na okna a něco huhlal sípavým hlasem.

Kamarádka málem dostala infarkt, já v ruce připravené poleno na obranu. Pak se dveře rozletěly a stál v nich Jindra a popadal se za břicho. Celé to byla jeho akce, kterou na nás vymyslel a hrozně se tím bavil. Naše rozčílení navíc omlouval tím, že když jsme chtěly laškovat s cizími mužskými, tak můžeme být vůbec rády, že to takhle dopadlo. Je to pár dní a zatím s ním nemluvím a přemýšlím o tom, že ho zabiju!“

Také byste někdy svého muže nejradši zabila? :)