Nejmenší dítě ve třídě se může stát obětí šikany

Moje dcera patřila ve třídě taky mezi nejmenší a dost tím trpěla a stěžovat si paní učitelce nemohla, protože jí to obtěžovalo,ale od té doby co je na jiné škole máme pokoj.Dneska je,ale bohužel taková doba,že stačí aby dítě nemělo značkové oblečení a už se k němu někteří spolužáci nechovají zrovna moc přátelsky.

Ještě sice děti nemám, ale dovedu si představit jak to může dítěti ztrpčovat život. Není to pro něj nic příjemného a těžko se s tím vyrovnává a ještě hůře se někomu svěřuje.

Sonne — #5 Já jí to říkám pořád. Snažím se jí podporovat sebevědomí a taky jí radím, jak "vytřískat" z toho, že je nejmenší ,nejvíc. Ve třídě má kamarádku, ta je druhá nejmenší. Jsou to i sousedky ze sídliště, takže se holky navštěvují. Horší je, že pak přijdou obě a teto, mami, oni nám zase ....Už jsem holkám říkala, ať se nedají. Taky jsem jim říkala, aby zkusili vůbec nereagovat a jít dál, prostě jak kdyby tam ti dva hajzlíci nebyli. Že je to přestane bavit. taky vědí, že kdyby se semlelo něco ve škole, tak prostě musí jít za paní učitelkou a říct jí, aby si to paní učitelka hned podchytla. jenže holky zas nechtějí chodit žalovat a tak je to začarovaný kruh.

já jsem zase byla nejmladší, ale nedala jsem se

O tom mi povídejte...  na zš sem si šikany užila dost a dost. Byla jsem nejmenší, nejchytřejší, nejošklivější, nosila sem brýle, rovnátka a byla zrzavá. Dvě mrchy, který do dneška nesnášim mi dělaly ze života peklo. Zajímavý, jak mě pak celá třídy začala v devítce brát, když ty dvě káči propadly, mně sundali rovnátka a začala jsem místo brejlí nosit čočky... na povrchnost a blbost se zapomíná špatně... a ještě hůř odpouští.

Tady asi selhala komunikace především v rodině! Moje dcera zažila šikanu na výběrové škole - jazykovce, a to proto, že nosila svačiny. Byla objektem výsměchu. Já jsem se rovnou obrátila telefonicky na rodiče a bylo po výsměchu. Učitel to samozřejmě okamžitě neodhalí. Je důležité, aby se šikanované dítě obrátilo ihned na třídního nebo rodiče a pak se vše řešilo.

Je to vše dobou. I já, třebaže jsem již starší, jsem zažila "dnes tzv. šikanu". Tak se tomu dříve neříkalo. Děti se mi vychechtávaly, že jsem ostříhaná, že mám nadváhu. Děti byly, jsou a budou takové. Co s tím? Je to normální, jde jen o to, aby se to řešilo!!!

Chodil s námi kdysi do školy takový kluk, co nedorostl ani 150 cm, velmi drobné a křehké konstituce. Léčilo se to, ale výsledky se dostavovaly pomalu, dlouhodobý proces. Ten kluk se navíc jmenoval René, což tenkrát bylo neobvyklé, málo se vyskytující jméno, a měl brýle. Ideální objekt pro šikanu. Jenže tenkrát se tomu jednak neříkalo šikana, druhak se to "nenosilo". Vždycky se našel někdo, kdo se Rendy zastal, když si na něj nějaký tupější spolužák hodlal dovolovat, a rozhodně jsme to nechodili vykládat učitelům, to se vyřešilo mezi náma. Ovšem už je to 30 let, že, je jiná doba. Drsnější.  

Ono to ani tak není o postavě, ale o výchově. Mám syna, který patří  na svůj věk k těm větším dětem a připadá mi, že je spíš moula. Snažím se, aby se uměl bránit. Stalo se, že přišel ze školky, že ho spolužák kopnul - prostě mu řeknu, ať mu to vrátí a nenechá si to líbit. Pokud to udělal schválně a ne omylem. Po roce opakování to má úspěch a sám říká: ten a ten na mě hodil písek, tak jsem mu to vrátil.

Šikanovaný byl už můj otec, měli ve třídě jednoho grázla a ten slabší s oblibou mlátil. Až jednoho dne se otec naštval a když ho ten debil zas začal otravovat, tak vzal kus cihly, co ležel na zemi, a hodil to po něm. Rozbil mu hlavu. Matka onoho grázla dorazila i se zakrvácenou košilí do školy a stěžovala si, co můj otec provedl jejímu miláčkovi. Na to mu učitel odopověděl, že tomu sígrovi měl hlavu rozbít už někdo dřív.   Od té doby měl táta od něj klid. To nám dával vždycky jako radu, kdyby nás někdo šikanoval - akorát za mého mládí se tomu tak neříkalo. Jeho radu jsem si vzala k srdci, spolužáky jsem v klidu fackovala, když mi sahali na prsa a pokoušeli se pod tričkem rozepnout podprdu. Jednou jsem se dokonce venku s jedním grázlem porvala jako  kůň, vůbec to od holky nečekal. A byl od něj klid, už pak neotravoval.

Děti jsou parchanti a bojovala jsem celý život, stačilo být buclatější, neobdivovat šminky, nechodit na diskotéky a místo toho si o přestávkách číst  Na střední si mě vyhlídl frajírek a přestal, až když jsem zahnaná do kouta třískla klíčema v kapsičce na krk drahouška do hlavičky  Vzhledem k tomu, že hodlám svoje budoucí děti v sebeobraně trénovat hlavně sama a tak od pěti let je mimo to přihlásit i na karate nebo aiki, přičemž oba kursy vyzkouším a rozhodnu se podle senseiů, nebojím se o ně.

Já jsem příkladem.Byla jsem ze všech dětí nejvyšší,i kluků.Ty mě dorostli až v devitce.A patřičně jsem si to vyžrala.Zkoušely hajzlíci co vydržím,kopání a píchání kružítkem byla normálka.A učitelka?Ta s tím nic neudělá,akorát kličkuje.Až když se stane újma na zdraví a ještě se vytáčí.Každá odlišnost je nevýtaná,děti to neznají a dovedou být tak zákeřné.Dodnes nerada chodím na srazy.Jsem slon a věci si pamatuju moc dobře a dlouhoŠikana je hnus

Šikanované jsou i velké děti, které prostě z nějakého důvodu nezapadají. Každý rodičák nám pak říkají jaká opatření dělají v prevenci proti šikaně a dávají tomu báječně znějící cizí názvy. Stačilo by, aby si těch dětí všímaly učitelky ve třídě místo kafrání u kávy s kolegyní. nejhorší na tom je, že se nejedná o školu, ale školku

wich — #9 Přesně tak.

Můj syn byl taky malý. A protože jsme bydleli na sídlišti v době, kdy ještě děti chodily samy ven, musel si své místo vybojovat. Kolikrát mně srdce krvácelo, když si přišel postěžovat, že mu ten a ten něco udělal a já ho do té džungle poslala zpátky s tím, že si to musí vyřídit sám, protože když to půjdu rovnat já, budou mu ubližovat ještě víc. Nakonec ho starší a silnější kluci chránili. Každé  dítě se musí naučit se bránit, ono nic jiného nepomůže.

RenataP — #8 Ano, máš pravdu.Sebevědomí pěstovat odmala. Sebevědomí pro obranu a sebeobranu.

Šikanované bohužel může být každé dítě. Vždycky se něco najde.

1. na komentář reaguje ToraToraTora — #12

enka1 — #7 no dobře, přiznám se... taky mám 160 a byla jsem prcek a dóst mě to otravovalo na základce život. A enko, je to o povaze, je-li sebevědomí nula, je to průser a můžeš být třeba jak žirafa...

Asi je nejlepší v dětech (hlavně v prckách) pěstovat zdravé sebevědomí....

Lenko, jo, asi by nebylo od věci naučit holčičku být trochu drzá, zdravě drzá... Doma synovi říkám, že kdo se posmívá, na něj dojde, že to není hezké a nevím, je-li to důsledek, ale ted momentálně je jeho největší kamarád nejmenší a nejnemocnější klučík ve školce, strašně tam plakal a já mu řekla, že by si s ním mohl jít pohrát, aby neplakal a oni se skamarádili. Takže by to chtělo asi nacpat do dítěte nějakou kombinaci empatie, dobrého srdce a ostrého jazýčku, i když tedy netuším, jak to namíchat...

1. na komentář reaguje enka1 — #10

Sonne — #5 Já též. A dorostla jsem do 158mi cm a nejvíc měla 52kg v těhotenství.

Je to trochu o povaze, šikanován může být i velký tlouštík. Vím to z praxe. RenatoP, ani nevíš, jakou máš pravdu. Agresor by zkrátka měl dostat v pravý okamžik pár facek a byl by klid. Jenže udělej to a budou tě vláčet Bleskem. Lenko2005, dcerka by se měla trochu naučit odseknout (..aspoň nejsem takový kopyto jako vy..) a dát najevo, že jí posmívání nevadí. Ono to posměváčky většinou přestane bavit. A v každé třídě se najde človíček, kterýmu to vadí a ty menší si brává v ochranu, to u vás opravdu není nikdo takový?

Příhoda z pískoviště (fakt reálná): dvouletá holčička si hraje s hrabičkami a konvičkou.Přiběhne větší a silnější chlapeček, h-u povalí a hračky si vezme. Ch-ova matka zatleská a jásá:"Vidíš, jak sis to vybojoval!"Hračky nebyly ani jednoho z nich. Kde je jádro ???

1. na komentář reaguje RenataP — #8

Vždycky jsem byla ve třídě nejmenší (s kamarádkou Nelou jsme se na konci řady hádaly, která bude poslední - ani jedna to být nechtěla), ale nikdy jsem nebyla nikým šikanována. Naopak, byla jsem hýčkaná.

Bývala jsem vždycky nejmenší ve třídě (dnes měřím 163 cm, takže jsem to nedosrostla), ale šikanovaná jsem nikdy nebyla. Naopak, stavěla jsem do latě i velké kluky - možná preventivně

Lenko2005, řekni holčičce, že co je malé, to je milé a podej jí to jako velkou přednost, jako to udělala moje maminka... Např. malé botky (mám vel. 36) vypadají na noze lépe než 40, i malý kluk je vyšší než ona a tak si vedle žádného nebude připadat jako žirafa , menší a křehčí holky jsou ochraňovány a obletovány (já jsem toho uměla patřičně využít)

1. na komentář reaguje enka1 — #7
2. na komentář reaguje Lenka2005 — #22