Nejlepší večeře? Nevím, jestli je nejlepší, ale z těch pokusů, ve kterých jsem zkoušela vybásnit, jak ráda se svou polovičkou vařím a jím, se mi zdál tento nejpovedenější. Uvedu ho takto. Často na přítele doma sama s večeří čekám. Čekám s kručícím břichem a malou dobrotou před sebou – a prostě si nemohu pomoct…

 

Sbíhají se mi sliny. Úplně vidím, jak se ty potvory předhání, která bude na jazyku dřív. Nedá mi to. Sahám tedy po balíčku před sebou. Rozbalím igelit a moje šikovné prstíky už koukají, jak se zbavit nově objevené slupky bránící mi přímo zhltnout tu dobrotu uvnitř. Jde to špatně. Alobalová slupka je neposedná a trhá se. Na stole už přibývá pěkná řádka těch drobných lesklých odtržků. Je to boj – kdo s koho. Vím, že nakonec zvítězím, ale trvá to věčnost.

 

Už ho vidím. Cítím, jak voní. Obalený v čokoládě. Nevydržím to. Na to, abych ho slupla jedním soustem, je příliš velký a krom toho – co by tomu řekl. Ukrojím si drobný proužeček, jen tak pro chuť. Mmmm….

 

Je ho dost. Ukrojím si tedy ještě střední proužek…

 

Ještě jeden velký proužek… a pruh a dost!!!

 

Posbírám ty drobné alobalové kousky a kladu je na zbytek té sladké dobroty, co se rozplývá na jazyku. Dřív než zase opadají, balím celou hrudku do igelitového sáčku s reklamním nápisem, pořádně uzavřu a položím co nejdál od sebe. Myšlenky se snažím pomocí různých kliček zavést na jinou stopu, daleko od té sladké, vlezlé a nezbedné. Přísně si zakazuji pod výhružkou všemožných trestů na balíček sahat.

 

Není to příliš účinné. Ta laskomina je jako magnet. Jsem v silovém poli a nemohu odtud. Mé ruce podlehly této fyzikální síle a chopily se úhledně zabaleného balíčku. Sotva rozbalím igelit s reklamním štítkem, mé prsty již odlupují kousky pečlivě nastlaného alobalu.

 

„Už jsme se dlouho neviděli, ty můj kluku. Řeknu ti, ty ale slábneš.“ Je výborný. Skvělý. Ještě si dám jeden pláteček. „Pro dnešek to už ale skutečně stačí,“ prohlásí rozhodně rozumná část mého já. Sotva vše stihnu složit do původního balíčku, už se ozývá jakási jiná část, že prý chce ještě. Domlouvám jí, vyhrožuji, volím ošklivá a hanlivá slova.

 

Nic. Moje dvě nezbednice se chopily maličkého balíčku. Zbavily ho nepotřebných pláštíků a chopily se nože. „Ach bože, už jen dva plátky?“ Sním jeden a ten poslední si schovám. Mmmm, jak je dobrý.

 

Co když je ten poslední kousek zkažený? Co když si pak – později, úplně zkazím chuť? Obcházím ho ze všech stran a hledám, kde by se mohl zkazit. „Teď je to vidět.“ Když dopadne tenhle paprsek světla na toto místo, jasně vypadá jako zkažené. Tedy tohle! Je přeci víc než jasné, že tento kousek už do zítřka nevydrží. Zkazil by se úplně. Chudák.

 

Nedá se nic dělat. Dřív než se ta zelená zkaženost rozleze, musím ho slupnout.

                                                                                                             ….Mňam!!!