Konečně se mi udělalo lépe (ještě netuším, že problémy budu mít i další tři měsíce po návratu a mršku streptokoka budu muset léčit dost dlouho antibiotiky). Koupili jsme si na výlet lodí na souostroví Ko Phi Phi, dvě hodiny na lodi tam, dvě hodiny zpátky. Vyrážíme zítra ráno. Momentálně je asi 5 kilometrů od naší pláže tropická bouře. Jsou vlny jako hrom a hodně silný vítr. Kousek od nás lítají blesky každých 5 sekund, ale na pobřeží ne a ne zapršet. Spadne jen pár kapek, ale než dopadnou, tak se skoro vypaří. Doufáme, že to nebude pokračovat při naši zítřejší cestě. Hrozila by nám mořská nemoc.
Opět jsme pozorovali orla, kroužil nad mořem. Zdejší skály a nedostupné krasové výklenky v nich jsou jejich přirozeným hnízdištěm. Přímo v Krabi je největší kolonie orlů v jihovýchodní Asii a jsou vidět v podstatě každý den.

 

Ráno vyrážíme na souostroví Phi Phi.  To se skládá z ostrovů Ko Phi Phi Don a Koh Phi Phi Leh. Právě na ostrově Ko Phi Phi Leh je záliv Maya Bay, kde se natáčel film Pláž. Na romantiku filmu zapomeňte. Nyní je to kotviště 50 lodí, které sem vozí na čumendu turisty z Donu, Krabi, Leam Phra Nan a hlavně z Phuketu. Když jsme zahlédli to kotviště při průjezdu kolem, ani jsme tam nejeli. Pláž i cely záliv jsou totálně zdevastované od lahví a ubrousků a dalších odpadků.

Ještě hezčí Ko Phi Phi Don, na který jsme mířili, je na tom bohužel stejně. Záliv Ton Sai Bay má asi kilometr dlouhou pláž. Z celé délky se dá koupat jen na padesáti metrech, které má v majetku jeden hotel a veřejnost tam v podstatě nesmi. Don má po obvodu samozřejmě pláží více, ty jsou však dostupné pouze po vodě nebo šílenou štrapácí po horských stezkách. V zálivu Ton Sai je hlavně kotviště - tak pro 200 plavidel. Velké lodě z výše uvedených letovisek a malé čluny vozí senzacechtivé turisty do Maya Bay, aby se podívali, kde běhal a plaval Leonardo di Caprio. Než ten zpropadený film natočili, musel to být bohem zapomenutý kousek ráje.

Normálně se tam nedá koupat vůbec, ostrov slouží jako základna k potápěčským výletům ke korálovým útesům, které jsou všude kolem. Jediní, kdo na Phi Phi bydlí, jsou Japonci. Ti se nechávají vyvážet za koupáním na širé moře supermoderními rychlými čluny s několika motory Yamaha.

Průvodce Rough doporučoval procházku na vyhlídku. Směr Phi Phi Viewpoint! Je to stoupák jako blázen, na necelém délkovém kilometru převýšení 200 metrů. Průvodce psal o procházce na 45 minut. My to sice zvládli za 25, ale díky teplotě, kterou jsem měla, jsem už v půlce myslela, že je to moje poslední hodinka. Vše začíná nevinně - normálními schody (až na to, že skoro celou štreku vidíte před sebou, a to na optimismu nepřidá), po 200 metrech se normální schody mění v 50 centimetrové betonové šílenosti („schůdky“), které jsou tak úzké, že tam nedáte ani celou nohu na délku. Po cestě je několik odpočívadel s ledovou vodou. Tu jsme na sebe lili po láhvích. Výhled shora ale jednoznačně stojí za to. Nevnímáte ten hluk přístaviště a mol, ani smrad od oleje na hladině moře. Vnímáte jen nádherné smaragdové moře a skály okolo. A palmy. Všude, kam se podíváte, rostou na Phi Phi palmy. Jasně že s kokosovými ořechy. Při odpočinku na vrcholku jsme měli štěstí. Kousek od nás přilétly dvě létající ještěrky. Něco tak zajímavého jsem dlouho neviděla.

Cesta dolů byla veselá. Především proto, že se nám klepaly nohy. Hodně moc klepaly. Dole jsme na půl hoďky sedli, vypili litr Coly a ani potom jsme neměli lýtka v klidu.
David musel někde najít onu místnost. Jediná, kterou jsme objevili, patřila k luxusnímu hotelu.  Nad dveřmi cedule "for hotel guests only", vedle ní hotelový livrejovaný svalovec s oholenou hlavou, Thajec. Kupodivu se na Davida podíval a bez problémů ho pustil. Důvod pochopil, až když se podíval do zrcadla. Jeho modrý šátek, který měl na hlavě, totiž po polití vodou pustil barvu a on vypadal jak v posledním tažení. Pod očima modré kruhy, rty modré, skráně modré, nos modrý, holá lebka na modro. Nachový nádech kůže mu vydržel ještě asi dva dny a šátek letěl do koše.

Čekala nás cesta zpět. Loď, kterou jsme jeli, byla typicky thajská. Místa přesně pro 100 osob, ale vezla nás 200. Aby ušetřili naftu pro loď za cestu do svého přístaviště a následně benzín pro auta a čas lidí na rozvoz cestujících auty do jednotlivých hotelů na Ao Nang, normálně si zavolali místní dřevěné bárky, které vozí turisty z Ao Nang na Laem Phra Nang. Do těchto bárek nás tak po 30 naložili a nechali nás odvézt na břeh. Vtip byl v tom, že byl odliv, takže se bárky dostaly maximálně 50 až 70 metrů od břehu, kde ctěné osazenstvo (my) vysedlo do 70cm hloubky a brodilo se s botama v ruce a s taškama na hlavách v kalné bahnité břečce způsobené motory bárek v malé hloubce. Opět nás ti darebové svou vypočítavou povahou dostali. Po pravdě řečeno nám to však (na rozdíl od Japonců a amíků, kteří nadávali až běda) přišlo velmi vtipné a moc jsme se nasmáli. 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ