Tak jsme dorazili na jih. Z Krabi jsme vzali tuk-tuka a odjeli jsme na 35 kilometrů vzdálenou pláž Ao Nang Beach, kterou jsme si před tím vytipovali v průvodci. Hned první ubytování nám klaplo. Bydlíme v bungalovech Orchid, asi 150 metrů od pláže.

 

Ao Nang Beach je ráj. Poprvé jsme se tady setkali s tím, že je voda teplejší než vzduch a nese tak, že se v ní dají číst noviny. Byl zrovna odliv a ještě 100 metrů od pláže byla konstantní hloubka metr dvacet. Možná proto bylo tak prohřáté. Prošli jsme po prsa zabrodění kolem 50metrového pásu skalisek a došli na 150 metrů dlouhou pláž, kde nebylo živáčka. Ono tady už obecně není moc turistů, sezóna skončila před měsícem. Mezi nohama nám pobíhali ráčci poustevníčci a nad hlavami se kolmo zvedala 350metrová kolmá skála, ze které vodorovně rostou palmy (tu výšku jsme si zjistili z mapy). Za chvilku nám nad hlavami začaly přecházet bouřkové mraky. Naskytla se nám neskutečná podívaná v kontrastu se zapadajícím sluncem. Mraky se roztrhly nad tou skálou, tak byly nízko.

 

Asi dva kilometry před námi na moři kolem malých ostrůvku zuří bouře. Je vidět déšť a jsou metrové vlny. Přes den to byl totální rybník s viditelností dva metry pod vodou. Teď je moře temně zelené. A začal příliv. Máme co dělat, abychom se z pláže zase dostali zpátky. Vzhledem k tomu, že máme fotobatohy, plavat se nedá. A tak jdeme po špičkách, trochu se topíme, ruce s věcmi nad hlavami. Nakonec to ale zvládáme…

 
Po vydatném spánku jsme si lodí zajeli na Laem Phra Nang, prý nejkrásnější thajskou pláž, jež zároveň patří mezi 10 nejkrásnějších pláží na světe. Je to v podstatě mys dostupný jen z moře a je ohraničen až 150 metrů vysokými kolmými skalami s krasovými prvky. Ty místy zasahují až do moře a mys tak rozdělují na několik pláží. Navíc ho lemují ostrůvky s lagunami s modrozelenou vodou. Na pláži jsou samozřejmě palmy. Písek je čisťounce bílý a jemný. Lokalita je mimo jiné světově proslulá jako lezecký ráj. Skály s krasovými převisy hrají červenou, šedou, hnědou a modrou barvou a jsou obsypané horolezci jako úl včelami.

 

Při procházce v palmovém háji jsme narazili na volně žijící stádo opic - gibbonů. Bylo jich asi 50, přičemž byli jasně rozeznatelní - miminka, maminky i staří opičáci, mnohem agresivnější a více nedůvěřiví. Mohli jsme k nim dojít tak na metr. Jednu z nich jsem chytila za ocásek, ona se na mě hodně zle podívala, vycenila zuby a začala syčet. Tak už jsem to radši potom moc nezkoušela.

 

Po návratu jsem se trochu roznemohla, tipuju to na nachlazení z horka. Dneska tady bylo totiž příšerně. Honily se bouřkové mraky a bylo dusno. Zajímavé je, že voda byla podstatně chladnější než třeba včera. Neměla více než 30 stupňů. Po večeři zalézám do postele a je mi čím dál hůř. Po probuzení to není lepší. Mám vysokou teplotu a všechno mě bolí, nemůžu mluvit ani pít, jak mě bolí v krku. Doufám, že nemám malárii. Pokud se to nezlepší do dvou dnů, budu tu muset k doktorovi. Takže nedobrovolně trávím den v posteli.

 

Večer si dopřáváme královskou večeři a potom trávíme večer na terase. Zvukovou kulisu dotváří kvákání žab, cvrkání cikád a řvaní gekonů. Těch je tu velké množství. Jeden obrovský nám obchází bungalov, ale bohužel je plachý, přiblížit se na víc než deset metrů není možné.

 



 
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ