Jela jsem autem, autobusem, vlakem, metrem, na kole. Letěla jsem boeningem i v práškovací andule, plavala jsem na kdečem a seděla jsem na koni a na velbloudovi. Docela různorodé, dalo by se říct. Ovšem něco se přece jen vymyká, něco je skutečně nepopsatelné a extra. Šalina. (Omlouvám se neMoravákům, ale „tramvaj" mi nějak nejde přes pysky.) Je jich plné město, jezdí po pěti minutách, ale každá cesta ve vás probudí takové emoce, o kterých jste doposud ani nevěděly, že je máte, že jste jich schopná.

Začne to už na nástupním ostrůvku, kdy přijíždí vámi očekávaný vůz. Pokud vás tlačící se dav nesmete pod šalinu, ale podaří se vám dostat dovnitř, při hodně velkém štěstí si pro sebe urvete poslední místečko. V dálce ještě vidíte malou seschlou bábi, které je minimálně 130 let, jak na řidiče mává francouzskou holí, aby počkal, a peláší, co může. Jakmile vyskočí tři schůdky do vozu, nasadí útrpný výraz, opře se o berlu a začne kulhat. Chtě nechtě, musím" ji pustit sednout. Argumenty toho rázu „Proč potřebuje sedět, když běhá rychleji než já" by mi beztak nepomohly. A tak se pověsím na madlo a visím příštích několik zastávek.

Na náměstí polovina lidí vystoupí, ovšem dvakrát tolik jich přistoupí, začne boj o místo a škatulata hejbejte se. Jsem odhozena někam doprostřed vozu. Na levou nohu mi vedle stojící paní postaví nákupní tašku, zprava... Hmmm, zprava něco krásně voní!! Krásné je to však jen do té doby, než zjistím, že vedle mě stojí klučina a v ruce drží pizzu, na které je kydnuté neuvěřitelné množství kečupu (už jste někdy měly nebo aspoň viděly brněnskou pizzu na České? :-D)! Šalina se rozjede, kluk poskočí a já už dopředu začínám přemýšlet, jak ten kečup dostanu dolů z oblečení. V každé zatáčce, na každé křižovatce se snažím zabránit tomu, abych měla jeho svačinu přilepenou na triko! Poblíž mě se uvolní místo, než však stihnu zareagovat, je pozdě. Malá babča vystartovala ze svého místa a usadila se na sedadle, kam jsem chtěla kecnout já. Její zahřáté místo pro změnu zabere dědula, který seděl v druhé časti vozu. Bábi vymění místo během tří zastávek ještě dvakrát. Tahle důchodcovská hra se hraje stále v každé šalině, kdysi jsem slyšela názor, že snad hrají šachy: babka na E5, dědula na C4" :-)

Dostaneme se na volný delší úsek bez zastávek a řidič to rozmaká! Ne moc stabilní vozidlo lítá ze strany na stranu stejně jako já v jeho útrobách. Houpu se na madle tak jako všichni ostatní. Vedle visící pán mi málem loktem vyrazí zuby, uhnu a přimáčknu se na dalšího chlápka na druhé straně. Tak tohle nebyl dobrý nápad, usoudím, když nasaju jeho aroma. Rezignuju. Obejmu svislé madlo, zavřu oči a tělo na tělo s ostatními se snažím přežít. Po dalších patnácti minutách mě dav vyplivne ven. Nadechnu se čerstvého vzduchu a své roztřepané tělo dám do pohybu. Jsem vynervovaná, naštvaná, unavená. No nic, zítra si to zopákneme...

Heather


:))) Děkujeme za pěkný a vtipný příspěvek :).

A to jste se ještě v takhle narvané tramvaji nesnažila přepravovat dva psy, se kterýma prostě občas Prahou cestovat musím... Fakt, že za ně platím stejné jízdné jako za člověka, nikoho nezajímá. A ti moji ňoumové si sami místo k životu nevybojují. Takže vrčím a koušu za ně. Už mám v zásobě celou řadu triků, jak do lidí kolem sebe rejpat, aby se můj pes mohl postavit aspoň na dvě packy.

Ale ke cti některých jedinců musím říct, že je občas napadne pustit psa na přední plošinu, kde má správně sedět. Jenže to člověk nesmí jet v té slavné nové tramvaji. Tam vážně není kam se s psiskem schovat. Jedna slečna mi posledně doporučila, ať ho posadím na sedadlo, když za něj platím :).

Jaká je Vaše nejšílenější jízda? Na jaké dopravní prostředky vzpomínáte s láskou a na jaké s hrůzou? Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz!

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ