fr.jpg
Foto: Shutterstock

Klára (32): Jak z chlupaté deky
„Tohle rande spadá někdy do období střední školy. Byly jsme s nejlepší kamarádkou na fotbalovém zápase naší Slávie. Vedle nás se posadili dva fakt hezcí a rozhodně o nějaký ten rok starší kluci. Pokukovali jsme vzájemně po sobě, ale nikdo se moc neměl k tomu udělat první krok. Pak mi ke konci zápasu jeden z nich podstrčil složený papír a usmál se. Bylo na něm napsáno: Můžeme vás někdy pozvat na skleničku? Připadalo mi to romantické, pozvat někoho dopisem, a tak jsme jim s kamarádkou daly svoje čísla,“ vypráví Klára. Netrvalo dlouho a dva potenciální páry se skutečně sešly. To ale děvčata ještě netušila, že pozdrav je prakticky to jediné, čeho se od chlapců ten den dočkají. Navíc „mluvil“ jen jeden z nich, zřejmě dělal druhému tiskového mluvčího. Dokonce se nedokázal sám ani představit. „Já jsem Roman a tohle je Hoboj, představil je ten první. Pardon, ale HOBOJ? Už ta přezdívka byla dost uhozená, a to zdaleka nebylo to nejhorší. Doslova všechno jsme z nich musely tahat. Sedli si jak dva humři a koukali na nás. A nic, trapné ticho,“ směje se. Klářina kamarádka je celkem empatický člověk a snažila se rozproudit konverzaci. Ptala se, jestli dělají nějaký sport, když chodí na fotbalové zápasy, co studují, jaké mají plány, kam chodí na pivo, ale tady narazila. „Na všechny Adéliny otázky odpovídali slovy JO a NE,“ shrnuje Klára. „Nejhorší bylo, když přišlo na placení. Roman bez okolků řekl, že nemá peníze. Pominu fakt, že si vesele objednával a vůbec se neomezoval. Prostě jsme s kamarádkou vytáhly peníze a zaplatily i za ně. Vůbec jim nebylo trapně,“ vzpomíná. „Nakonec bylo vrcholem dne, když Áďa po cestě domů šlápla svými bílými lodičkami do obrovského psího exkrementu. To byl jediný moment toho dne, kdy jsem se opravdu od srdce zasmála,“ uzavírá vyprávění.

Stáňa (35): „To víš, to máš těžký…“
„Jiří mě pozval na kávu. Potkali jsme se úplně náhodou v autobuse a on mě oslovil jako první. Říkala jsem si, že s chlapem, co má odvahu může být aspoň sranda,“ vypráví krásná mladá žena. První, co Stáňu zarazilo, byla hrůza v jeho očích, když si ke kávě objednala topinku, protože se od rána nestihla najíst. „Koukal na mě tak vyděšeně, že jsem se musela zeptat, co se děje. Bez skrupulí mi odpověděl, že si vzal jen 50 Kč na to svoje kafe,“ kroutí hlavou Stáňa, která nad jeho počínáním jen mávla rukou, každý má něco. Jenže Jirka mluvil celou dobu jen o sobě a neustále si na něco stěžoval. „Jeho tón hlasu mi připomínal člověka, který se permanentně chce rozbrečet. V jednom kuse se litoval, jak jsou na něj ostatní zlí a nespravedliví. Všechny moje návrhy na zlepšení kvality jeho života odmávl poznámkou: To víš, to máš těžký…Vrcholem ovšem bylo, když mi vypravoval o své letní dovolené, kterou strávil v jednom pokoji s neznámým pánem. Ve chvíli, kdy začal velmi detailně popisovat jeho „nádobíčko“ jsem to nevydržela a zapálila si cigaretu,“ pokračuje. „Ty kouříš?“ Zeptal se Jiří Stanislavy zděšeně. „To víš,“ odpověděla mu, „to máš těžké,“ a foukla nápadníkovi kouř přímo do obličeje. „Myslela jsem si, že ho tím odradím,“ vysvětluje, „ale chyba lávky. Ještě téhož večera si mě našel na sociální síti a psal, jak krásné rande to bylo a kdy si to zase zopakujeme.“

Apolena (29): Není kompliment jako kompliment
Petr se Apoleně líbil. Hodně. Alespoň tedy podle fotografie. Potkala ho totiž na seznamce. „Poslal mi fotku, a přestože byl o nějaký ten pátek starší, vypadal velice atraktivně. Domluvili jsme si schůzku v kavárně na Václavském náměstí. Stála jsem venku před zahrádkou a Petra nikde nebylo vidět. Najednou ke mně přistoupil podivný muž se vzhledem vyhazovače z vesnické diskotéky, kterému mohlo být kolem padesáti,“ vypráví. „Nazdar kočko. Hlásil se ke mně ihned. Až po chvíli mi došlo, že TOHLE je skutečný Petr. Evidentně mi poslal fotografii někoho zcela jiného a minimálně o patnáct let mladšího,“ směje se dnes už upřímně Apolena. „Co mě ale posadilo na zadek úplně, byla jeho asi druhá věta, kterou mi řekl,“ vypravuje. Prohlédl si Apolenu a sebevědomě prohlásil: „Teda, ty seš ale tlusťoučká. A to bříško!“ Sebevědomí dotyčnému rozhodně nechybělo. „Nejsem věchýtek,“ přiznává, „ale jako balící fráze tohle moc neobstálo.“

Zdroj: Respondenti redaktorky