Zdroj foto: Shutterstock
Pokud jste ve věku plus mínus kolem padesátky, možná i na vás dolehla často zmiňovaná „krize středního věku“. Napadá vás, že jste prostě unavení životem a ptáte se sami sebe, jestli vás vůbec čeká ještě něco hezkého. Podle vědců to ale není žádná krize nebo osobní selhání. Splíny a negativní pocity jsou údajně v tomto věku normální. Alespoň to prokázala rozsáhlá mezinárodní studie ekonoma Davida G. Blanchflowera, která sledovala spokojenost lidí ve 132 zemích světa. Podle ní bývá ve věku 49 let naše životní spokojenost nejnižší. Dobrou zprávou je, že to tak nezůstane navždy.
Zmíněná studie prokázala, že pocit štěstí během života nepřipomíná rovnou čáru, ale spíše písmeno U. Na začátku dospělosti býváme plní plánů a optimismu, pak přijde období, kdy bychom nejradši odjeli někam na samotu u lesa bez wi-fi, a teprve později se životní spokojenost znovu zvedá. Nejhůře se většina lidí cítí právě ve středím věku, tedy kolem padesátky. „Lidé bývají nejméně šťastní ve středním věku. Když jste mladí, jste šťastní, a když jste staří, jste šťastní znovu,“ popsal David G. Blanchflower, který se tématem dlouhodobě zabývá.
Proč máme kolem padesátky pocit, že je všeho nějak moc?
Upřímně? Protože často opravdu je. Vezměte si to podle sebe. Ve dvaceti člověk řeší, kam se půjde bavit večer, případně kdy si koupí nový mobil. Pak se pomalu usadí, založí rodinu a začne jízda, kdy nemá zpravidla šanci pitvat nějak své pocity. Ve finále se nezastaví, ale díky rodině zažívá pocity štěstí a naplnění. Jenže pak přichází pozvolný sestup. Po čtyřicítce a s blížící se padesátkou začínáme bilancovat, mnohdy řešit zdravotní problémy s rodiči, pubertu dětí, ale už i první zdravotní problémy, které bývají často vyústěním chronického stresu.
Do toho v tomto věku přichází zvláštní životní bilancování. Najednou člověk přemýšlí, jestli je tam, kde chtěl být. Jestli ho práce ještě naplňuje. Jestli vztah funguje tak, jak si kdysi představoval. A jestli by nebylo lepší všechno zahodit a otevřít si kavárnu někde u moře nebo jít chovat ovce někam do hor.
U žen se navíc často přidávají hormonální změny spojené s menopauzou. Tělo začne fungovat trochu podle vlastních pravidel a psychická pohoda dostává zabrat. Jeden den máte chuť objímat svět, druhý den vás rozčílí i to, že někdo špatně zavře skříňku v kuchyni.
Dobrá zpráva? Tohle období netrvá věčně
Možná nejzajímavější na celé studii je, že po tomto náročnějším období se pocit spokojenosti zase zlepšuje. A často víc, než bychom čekali. Mnoho lidí kolem šedesátky popisuje zvláštní úlevu. Přestanou mít potřebu zavděčit se úplně všem, méně řeší názory okolí a víc si užívají obyčejné věci. Třeba to, že si v klidu mohou vypít kafe, posedět na zahradě nebo vyrazit na výlet. Hlavně už si uvědomují, že nemusejí být pořád perfektní a zavděčit se všem. Člověk navíc s věkem zjistí jednu důležitou věc: že většina stresů, které ho kdysi budily ve tři ráno, dnes vlastně vůbec není důležitá. A že život není soutěž o to, kdo toho stihne nejvíc.
Krize středního věku? Spíš restart
Možná bychom tomu ani neměli říkat krize. Je to spíš takové životní přenastavení. Střední věk často nutí lidi zpomalit a zamyslet se, co jim ještě dává smysl. A i když to bývá nepříjemné období, může nakonec přinést něco dobrého. Třeba větší nadhled, klid nebo schopnost konečně dát sebe samu na první místo.
A možná právě proto bývají starší lidé často spokojenější než ti mladší. Už totiž vědí, že čas je velmi drahá komodita a život není jen o výkonu, dokonalosti a neustálém plnění očekávání někoho jiného. A někdy právě tahle úleva přináší pocit štěstí, který člověk v mladších letech marně hledal.
Zdroj: Nberg.org, Timeline.com
Nový komentář
Komentáře
Jistě, tohle období netrvá věčně. Přijde horší.
Logicky. S věkem klesá kondice, ubývají síly, člověk už nemá ten tah na branku jak zamlada, všechno mu déle trvá, sem tam se ozve organismus lidský, že by potřeboval generálku, ale seznam úkolů ke splnění se nezkracuje. Sice jsou to odlišné úkoly než dřív, ale furt je co řešit. Bilancování jsem provedla v osmačtyřiceti, a nebyl to hezkej pohled, od té doby už takové věci nedělám, to bych se musela oběsit na semaforu a to se mi zatím nechce. Jestli nějakou křivku, tak ne U, ale sinusovku. Pěkně střídavě nahoru a dolů, jen ty dolíky jsou časem nějaké hlubší a nahoru to leze pomaleji. Smysl mi to dávno nedává, ale to je patrně problém větší části lidstva. Ještě že se mě David G. Blanchflower neptal, kazila bych mu studii. 
49 roků a nejnešťastnější období mého života? Ten výzkum mě minul. A stejně jsem v té době, tak nějak, neměla čas přemýšlet o "štěstí, neštěstí". A nejsou to tak trochu voloviny? Můj syn ještě nemá 49, ale ve 20 nemohl přemýšlet o tom, zda si koupí nový mobil. Nějak se to až tak nenosilo. Včera jsem mluvila s ženou, která má 39. Ta má pocit celoživotního neštěstí.
Ale to se přece ví odedávna. To je ten věk, kdy se říká "mládí je v pr...... a do důchodu daleko". To se mohli u nás zeptat kohokoliv na ulici a ne dělat studii.