Zdroj: Shutterstock
Nikdy nezapomenu na ten den. Mám pocit, jako by se čas rozdělil na dvě části. Na život před ním a život po něm. Když mi lékař oznámil, že můj manžel zemřel, nevěřila jsem tomu. Člověk čeká, že se rozpláče, zhroutí nebo začne křičet. Já neudělala nic z toho. Jen jsem seděla a dívala se před sebe. Všechno kolem mě znělo tlumeně, jako bych byla pod vodou. Lidé mluvili, něco po mně chtěli, ale já si z toho dodnes skoro nic nepamatuji. Tehdy jsem si myslela, že právě tohle je ta nejhorší bolest, jakou lze zažít. Jenže nebyla.
To nejhorší přišlo až potom
Po pohřbu se všichni pomalu vrátili ke svým životům. Děti odjely domů, přátelé začali zase chodit do práce a telefon zvonil čím dál méně. Zůstala jsem sama v bytě, který byl najednou strašně velký. Všechno mi ho připomínalo. Jeho oblíbený hrnek, svetr přehozený přes židli, kniha rozečtená na nočním stolku. Dlouho jsem neměla sílu nic uklidit. Měla jsem pocit, že kdybych ty věci schovala, přiznám tím, že už se nikdy nevrátí. Nejtěžší byly večery. Celý život jsme usínali vedle sebe. Najednou jsem si lehala do postele sama a automaticky se otáčela na jeho stranu, jako bych čekala, že tam bude. Nebyl. Člověk si až v takových chvílích uvědomí, jak moc byl zvyklý sdílet úplně obyčejné věci. Ranní kávu, nákup, společné vaření, sledování zpráv nebo hádku o tom, co pustíme večer v televizi. Drobnosti, kterým jsem nikdy nepřikládala význam. Dnes bych za jediný takový obyčejný večer dala cokoli.
Do důchodu mi zbývají dva roky. Tolik jsme o něm mluvili. Chtěli jsme cestovat po Česku i Evropě, objevovat místa, na která jsme dřív neměli čas. Plánovali jsme, že si pořídíme pejska. Manžel říkal, že bude vstávat brzy ráno a chodit s ním na dlouhé procházky, zatímco já připravím snídani. Přemýšleli jsme, jak si konečně budeme užívat jeden druhého, protože celý život jsme hlavně pracovali a starali se o rodinu. Teď jsou všechny ty plány pryč.
Někdy si připadám, jako bych přišla nejen o manžela, ale i o kus své identity. Tolik let jsem byla součástí dvojice. Najednou jsem jen já. Vdova. To slovo mi pořád zní cize, přestože už patří ke mně. Lidé často říkají, že čas všechno zahojí. Nevím, jestli je to pravda. Mám pocit, že čas člověka spíš naučí s bolestí žít. Že se naučí usmát, dojít nakoupit, vyřídit účty nebo posedět s kamarádkou. Ale někde hluboko zůstává prázdné místo, které už nikdo nezaplní. Jsou dny, kdy se přistihnu, že mu chci zavolat. Když se stane něco hezkého nebo naopak těžkého, první myšlenka stále patří jemu. Pak si uvědomím, že telefon už nikdy nezvedne, a ta bolest se vrátí s úplně stejnou silou jako na začátku. Přesto se snažím každý den vstát. Ne proto, že bych byla silná, ale protože vím, že by si to přál. Věřím, že by nechtěl, abych zbytek života jen přežívala. Jen ještě nevím, jak znovu začít opravdu žít.
Co radí čtenářce terapeutka Alena Novotná
Ztráta životního partnera patří k těm nejtěžším okamžikům, které mohou člověka potkat. Vyrovnat se s takovou ránou není nic jednoduchého. Smutek nelze přeskočit nebo urychlit, neexistuje ani správný čas, kdy by měl skončit. Každý truchlí jinak. Důležité je nedávat si žádné termíny ani se nenutit do předstírané pohody jen proto, že okolí má pocit, že už je čas jít dál.
Prvními malými kroky může být návrat k jednoduchému dennímu režimu. Vstát ve stejnou dobu, dojít si na nákup, vyrazit na krátkou procházku nebo zavolat blízkému člověku. I když se mohou zdát jako maličkosti, právě pravidelnost pomáhá mozku znovu získat pocit bezpečí a stability. Pokud člověk cítí, že je na vše sám, není ostudou obrátit se na psychologa nebo se připojit ke skupině lidí, kteří prožili podobnou ztrátu. Sdílená zkušenost často přináší úlevu, kterou rodina ani přátelé nedokážou nabídnout.
Do budoucna je dobré nepřemýšlet nad tím, jak zaplnit prázdné místo po partnerovi. To totiž zaplnit nelze. Místo toho je možné postupně hledat nový smysl života. Nemusí jít o nic velkého – může to být nový koníček, dobrovolnictví, cestování s kamarádkou, péče o zahradu nebo třeba vysněný pejsek, kterého si s manželem plánovali pořídit. Neznamená to zapomenout. Znamená to dovolit si žít dál a nést vzpomínky jako něco, co člověka provází, nikoli jako něco, co mu brání udělat další krok.
Mnoho vdov a vdovců po čase říká, že bolest nikdy úplně nezmizela, ale změnila svou podobu. Z ostré rány se stala tichá vzpomínka, která sice občas zabolí, ale už nediktuje každý den. A právě to je naděje, kterou je dobré si připomínat – i po té největší životní ztrátě může člověk znovu najít chvíle radosti. Ne proto, že přestal milovat toho, koho ztratil, ale proto, že si dovolil pokračovat v životě způsobem, který by jeho partnerovi udělal radost.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Kdyz zemre nekdo velmi blizky, tak to moc boli. Podle me je nejdulezitejsi tu bolest a smutek prijmout a prozit. Nemyslim si, ze je dobre se tem emocim vyhybat, aspon ja kdyz jsem se po smrti blizkeho zahrabala do prace, tak se mi to po nejake dobe hodne nehezky projevilo na zdravi. Nemluve o tom, ze potlacene emoce smutku a strachu vytvorily v mysli takovy gulas, ze jsem se uz sama nevyznala ve svych pocitech. Tak jsem se musela prestat divat jinam a kouknout se smrti do oci. A neuhnout. Pomalu a postupne v meditacich projit svoje myslenky a pocity, pozorovat, kde se berou. Vratit se sama k sobe, do stredu. Je to strasne neprijemne, velmi zdlouhave, ale uzdravujici, a podle me jediny zpusob, jak najit smireni.
Ta paní mi mluví z duše
Podle mě je potřeba připustit si, že se už nevrátí. Nemusí hned všechno likvidovat. Chce to víc času a podle mě je dobře, že paní chodí do práce. Tedy alespoň píše, že má dva roky do důchodu, tak asi ještě pracuje.
Všimli jste si už, že při vyplňování jakéhokoliv dotazníku je uvedeno: svobodný/svobodná; ženatý/vdaná; ale pak něco, jako by to bylo definitivní a neměnné - vdovec/vdova. Proč se neužívá "ovdovělý/ovdovělá"? I já mám v OP rodinný stav: vdova. Už 43 roků. Neměla jsem čas se litovat nebo se radit s psychoanalytiky. Život šel dál, já měla kluky 7 a 15 let, nedokončený dům a hlavně nesplacený. Navíc po mě manželův syn z prvního manželství požadoval, soudní cestou, podíl na dědictví po otci. Takže jsem se musela postarat o děti a na všechno vydělat, to znamenalo mít slušnou práci, tedy nikoliv od 7:00 do 15:00. A navíc jsem pracovala doma na ŽL. Dělání, dělání, všechny chmury zahání. Co jsem si tak všimla ve svém okolí, čím víc ty ovdovělé ženy lkaly nad ztrátou milovaného, tím dřív si našly nového milovaného.