Foto: youtube

Herečka Květa Fialová si psala deník od svých patnácti let. Co obsahoval a jak jste se Vy sám dostal k tomu, že jste poslední tři roky života popisoval za ni?

Popravdě řečeno jsem ty deníky dlouho nechtěl číst. I když mě o to paní Květa několikrát žádala, považoval jsem to za velmi intimní obsah, a tak jsem se do toho nehrnul. Nakonec jsem to na její naléhání udělal a ve finále to byly podklady ke zmiňované knize. V denících jsem našel všední sdělení od toho, co třeba obědvala, a nebo během dne dělala. Pak jsou tam samozřejmě postřehy z její herecké práce, o vztahu ke kolegům až po různé tajné myšlenky či postoje.

Bohužel poslední tři roky před smrtí ji degenerativní onemocnění mozku znemožnilo pokračovat v psaní deníku. A tak jsem to dělal já, aby i konec života této velké dámy českého herectví zůstal někde zaznamenán.

Foto: youtube

Jak prožívala Květa Fialová roky, kdy ji zklamala hlava?
Počátky nemoci měly příznaky jako Alzheimerova choroba. Krátkodobá paměť jí nesloužila, ta dlouhodobá fungovala dobře. Po celou dobu nás ale poznávala a pořád se zajímala co všichni děláme. A zatímco se o takto nemocných říká, že jsou na své okolí zlí, ona byla stále stejně laskavá, za všechno byla vděčná a za vše děkovala.

Paní Fialová otevřeně hovořila o nejhorším zážitku svého života, kdy ji v patnácti letech znásilnili dva ruští vojáci. Poznamenalo to její vztah k mužům?
Ano, zásadně. Stalo se to na Slovensku v dubnu 1945. Ona pak měla k mužům velký despekt. Když jsme jezdili na besedy, část mužského publika oslovovala jako poddruh. Zlobil jsem se na ni, ona se omlouvala,že už to neudělá, ale příště se to opakovalo.

Foto: youtube

A jak prožívala svoje lásky?
No, neměla příliš ráda fyzický kontakt s muži. Jako by byla ve střehu. Říkala, že nejhezčí zážitek v životě je platonická láska. A to prý je ještě lepší, když ten muž netuší, že ho miluje. Měla třeba ráda pana Horníčka. Chodili spolu po divadle domů a povídali si. Vyprávěla mi: Víš, jak to bylo skvělé, že on nic netušil a že po mně nic nechtěl?

Od stejné autorky si můžete také přečíst: