Foto: Shutterstock
„Nepolapitelný“ či „Houdini“ Alfred Hinds
Tomuto slavnému „utěkáři“ se podařilo ze střežené věznice uprchnout hned třikrát. Dle svým vlastních slov podnikal tyto útěky především proto, aby dokázal britskému justičnímu systému, že je nevinný. Alfred Hinds se narodil v Newington Butts v Londýně v roce 1917. Vyrůstal jako sirotek v dětském domově, kde byl po prvních zlodějských pokusech potrestán sedmiletým trestem. Po jeho skončení vstoupil do armády, kde ovšem moc času nestrávil. V roce 1953 byl zatčen za krádež šperků a odsouzen pravomocným soudem na 12 let.
A právě tady, o dva roky později dal podnět ke vzniku své přezdívky „Houdini“. Hinds totiž uprchnul přes zamčené bezpečností dveře a dodnes se nepodařilo zjistit, jakým způsobem se mu to podařilo. Poté navíc ještě překonal přibližně 6 metrů vysokou zeď chránící vězení bez zjevných problémů.
Následně byl Alfred Hinds 248 dní uprchlíkem, než byl dopaden v roce 1956 a znovu poslán do vězení. Hinds však podal stížnost na policisty, kteří ho zatkli, a během jednoho slyšení u soudu se mu podařilo získat visací zámek, který sehrál důležitou roli v jeho dalším pokusu o útěk. Požádal, zda by si mohl odskočit na toaletu a ve chvíli, kdy mu dva členové vězeňské eskorty sundali pouta, podařilo se mu je oba zamknout na toaletě pomocí zmíněného visacího zámku. Úspěšně utekl ze soudní budovy pěšky, ale byl zatčen jen o pět hodin později na londýnském letišti. Jen o rok později se mu podařilo znovu uprchnout z přísně střežené věznice Chelmsford. Tentokrát ovšem zůstal na svobodě dva roky, během kterých se důsledně obracel na úřady se svou právní žalobou. Poté, co se Hinds dostal z vězení definitivně (tentokrát legálně), vydal své paměti a četná veřejná vystoupení z něj okamžitě udělaly anglickou celebritu. Jeho dobrodružný život, četné pokusy o vězení a znalost práva mu daly příležitost stát se veřejným řečníkem v několika debatách, které kritizovaly anglické právo. Zemřel 5. ledna 1991.
Ladislav Winkelbauer – Policii odzbrojil pomocí tabáku a drátků
Winkelbauer byl zapleten v 90. letech do kauzy vydírání českých podnikatelů. Po určitě době se ovšem dostával do sporu se svými dvěma hlavními komplici, a proto se rozhodl jich elegantně zbavit. Připevnil tedy nálož s výbušninou na jejich auto a na dálku ji 20. června 1994 odpálil. I přes pravomocné odsouzení o téměř dva roky později vždy trval na své nevinně a k činu se nikdy nedoznal. Ovšem výčet jeho trestné činnosti byl mimořádně pestrý. Zahrnoval jak právě vydírání, tak poškozování cizí věci, padělání nebo nedovolené ozbrojování. Proto mu soud uložil úhrnný nepodmíněný trest 23 let odnětí svobody.
K prvnímu Winkelbauerovu pokusu o útěk došlo v srpnu 1995. Od svého spoluvězně na cele si údajně nechal vyrobit paklíč, kterým si během eskorty z vazby v Bartolomějské ulici sundat pouta. Následně oznámil policistům, že má kolem pasu přivázanou bombu a pokud ho neodvezou na kraj Prahy, odpálí ji. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo o bombu, ale o srolovaný tabák a drátky. Nicméně policisté uvěřili a Winkelbauera odvezli tam, kam chtěl. Následně je přivázal ke stromu, ukradl jejich zbraně a odjel.
Možná i nechtěně si vybral pro svůj útěk příhodný den, kdy v Praze vystupovala kapela Rolling stones, takže byl v hlavním městě velký zmatek. Po uprchlém vězni pátraly vyšetřovací složky dlouhých sedm měsíců a Winkelbauer mezitím zcela změnil vzhled, obarvil si vlasy, nechal si narůst vousy a vesele navštěvoval kulturní představení a akce po celé Praze. Dokázal si opatřit i falešné doklady, takže nikdo nepojal ani stín podezření.
Za dopadení nakonec mohla jeho paranoia, trpěl představou, že všude kam se hne, po něm policie pátrá, a tak v záchvatu vztahovačnosti ohrozil v centru Prahy několik lidí nožem. Dva američtí turisté ho dokázali zpacifikovat a zavolali policii. Ta ovšem napřed vůbec netušila, koho to zatkla.
O přibližně rok později se pokusil o druhý útěk, tentokrát z Pankrácké věznice, kde se mu za pomoci spoluvězňů podařilo vybourat klenbu cely. Skupinka tří odsouzených se ovšem skrze ni dostala pouze na střechu, kde požadovali příjezd svých obhájců a novinářů. Nakonec se ovšem bez odporu vzdali.
Foto: Shutterstock
Jiří Kajínek – nejslavnější ze slavných českých vězňů
Kolem případů Jiřího Kajínka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu k doživotnímu trestu odnětí svobody bylo od začátku mnoho otazníků. Případ nebyl příliš přehledný a některé teorie panující kolem Kajínka daly dokonce za vznik filmu nesoucí jeho jméno.
Kajínek byl odsouzen 23.6. 1998 krajským soudem v Plzni. Jen projednávání tohoto případu zabralo soudu dlouhých 46 dní, neboť Kajínkům spis tvořilo přibližně 10 tisíc stran. V rámci vyšetřování a následného soudu vypovídalo 56 svědků a desítka znalců. Nebyl to ovšem zdaleka Kajínkům první delikt. Trestné činnosti se věnoval již od svých 13 let a ve vězení se poprvé ocitl v roce 1982 za vloupání.
K nejslavnějšímu útěku z vězení, ve kterém hrál hlavní roli právě Kajínek došlo 29. října 2000. To ovšem nebyl jeho první pokus, nýbrž už čtvrtý (Ke třem předchozím došlo v roce 1993, 1994 a v roce 1996).
Útěk z pevnosti na Mírově všichni považovali za zcela nemožný. Jedná se o věznici se zvýšenou ostrahou s maximální úrovní střežení odsouzených. S přípravami mu pomohl spoluvězeň Martin Vlasák. Jeden z vězeňských vychovatelů povolil Vlasákovi navštěvovat Kajínka na cele za účelem hraní šachů. A právě tyto schůzky sloužily primárně k plánování útěku.
Při jejich posledním setkání se Vlasákovi podařilo propašovat do Kajínkovi cely pilku vyrobenou z hřebenu, kterou přeřezal mříže na okně. Krátce po šesté večer vzniklým otvorem Kajínek prchá za pomoci vyrobeného háku a lana až na cimbuří hradu Mírov.
Jeho počínání spatřil jeden ze strážných na věži, avšak z nepochopitelných důvodů se rozhodl nepostupovat podle protokolu. Místo aby vyšel se zbraní v ruce, rozhodl se uvědomit operační středisko. Jiří Kajínek jeho chyby využívá a dostává možnost uprchnout i přes následné varovné výstřely. Skrývá se v hradbách a poté prchá do přilehlého lesa, kde se ztrácí z dohledu.
Na svobodě si následně pobyl v porovnání se svými „kolegy“ pouhých 40 dní, než ho URNA zadržela v bytě Marie Černé, manželky jednoho z orlických vrahů odpykávajícího si doživotí.
Čtěte také:
- Není věznice jako věznice. V jedné jste zamčeni v cele, ve druhé můžete vyrazit do práce i na kulturní akci
- Tresty smrti: Jaké mýty se tradují o absolutním trestu?
Zdroje: Prison history, Winkelbauer web, 5 nejslavnějších útěků z vězení, Kajínek nebyl jediný, Kriminalistika EU, Kajínkův útěk z vězení minutu po minutě
Nový komentář