Život si s námi někdy krutě zahrává. Máme rodinu, děti, více či méně šťastné manželství, plány do budoucna… Řešíme problémy s financemi, s výchovou, se vztahy s prarodiči i třeba neshody s manželem. A třeba si myslíme, že nám naše starosti přerůstají přes hlavu.
Jenže… zrovna tak, jako může být vždycky lépe, může být naopak i hůře. Katastrofy, tragédie, nehody… Nikdo z nás si nic takového neobjednává. Prostě to přijde. Nečekaně a nemilosrdně. Je to osud, kdo nám zasadí ránu, pod jejíž silou se nám podlomí kolena a my najednou nevíme, jak dál? Nebo náhoda? Souhra nešťastných okamžiků?
Tyto otázky si nyní klade paní Marcela. Stačila malá chvilka, doslova mžik, vteřina…a její život, jakož i život celé její rodiny se obrátil na ruby.
Na začátku byl šťastný život
„Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v tak těžké situaci,“ začíná Marcela své vyprávění. „Jsem sedm let vdaná, máme dvě předškolní děti. Náš život dosud plynul docela normálně. Občas jsme se sice s manželem pohádali, ale většinou to byly prkotiny. Můžu říct, že jsme žili v celku normální život mladé rodiny. Až do toho osudného dne.“
Tím osudným dnem Marcela míní jedno květnové nedělní odpoledne. Jako žena na mateřské dovolené neměla nikde žádné pracovní povinnosti, a tak se rozhodla dopřát dětem pobyt na čerstvém vzduchu a strávit s nimi týden na chatě. Manžel je tam v sobotu odvezl a druhý den se sám vracel do města. A tehdy se to stalo. Havaroval. Bohužel tak nešťastně, že skončil s četnými poraněními na ARO. Několik dlouhých dní byl v bezvědomí a lékaři se o jeho stavu vyjadřovali hodně skepticky.
„Bylo to strašné. Ta nejistota. Neumím ani popsat všechno, co se mi honilo hlavou. Vím jen, že jsem o něj měla obrovský strach a nepřála jsem si nic jiného, než aby se probral, uzdravil a byl zase s námi. Najednou jsem si uvědomila, jak moc ho miluji, jak moc ho potřebuji,“ vzpomíná Marcela na dny, kdy vše vypadalo velmi špatně.
A pak se stal zázrak. Manžel se probral. Bohužel, hned na první pohled bylo jasné, že to již není ten muž, kterého znala. Absolvoval celou sérii operací, náročnou léčbu a rekonvalescenci, ale přesto není zcela v pořádku. Je ochrnutý od krku dolů, nedokáže hýbat ani rukama. Navíc velmi špatně mluví.
Těžká volba. Jak se postarat o postiženého manžela?
„Je to hrozné. Kudy chodím, tudy pláču. Mám pocit, jako když jsem u konce sil. Přerušila jsem mateřskou, nastoupila do práce. Manžel je ještě v lékařské péči, ale brzy bych si ho mohla vzít domů. Děti se na tatínka stále ptají. Říkám jim, že je nemocný a že ho již brzy uvidí, že se k nám vrátí. Jenže čím víc se blíží ten okamžik, kdy si pro něj pojedu, tím více se mě zmocňuje strach. A obavy. Nedovedu si představit, jak to všechno zvládnu. Práci, děti, domácnost a k tomu manžela, který potřebuje ustavičnou péči. Platit si ošetřovatelku, na to nemám peníze. Ale proboha, copak ho můžu nechat někde v ústavu? Jak bych to vysvětlila dětem? Kdyby byla jeho matka už alespoň v důchodu, abychom se mohly o péči o něj podělit. Ale ona ještě chodí do práce a pomáhat mi může leda večer nebo o víkendu.“
Dilema, které Marcela řeší, je skutečně těžké a nesmírně bolestné. Přesto nejsou její možnosti úplně beznadějné.
Jak to vyřešit? Jaké jsou možnosti?
Zeptali jsme se Dr. Marie Mandíkové ze Sociální služby městské části Praha 12:
„Paní Marcela by měla v první řadě zajít na Odbor sociálních a zdravotních věcí MÚ podle místa svého bydliště. Tam se dozví, jaké má možnosti, aby zajistila péči o svého manžela. Není nutné umístit ho do nějakého ústavu trvale,“ říká Dr. Mandíková a pokračuje: „V případě, že její manžel bude pobírat invalidní důchod, může mu Pečovatelská služba poskytnout své služby v době, kdy je jeho žena v zaměstnání. Pokud se ale jedná o tak závažné postižení, kdy pacient není schopen se o sebe vůbec sám postarat, doporučovala bych paní Marcele, aby zvážila možnost využít služeb Sociálně pečovatelského centra. Zde může být její manžel nepřetržitě například od pondělí do pátku a na víkend si ho může brát domů.
Obě tyto služby jsou částečně dotovány státem. Částka, kterou hradí klient, se počítá individuálně podle příjmu a počtu osob žijících v domácnosti.
V případě, že se paní Marcela rozhodne zajistit celodenní nepřetržitou péči u sebe doma, může využít tzv. Dohled nad klientem. To bude ale v jejím případě pravděpodobně nereálné, protože tato služba je finančně velmi nákladná,“ uzavírá Dr. Mandíková.
Paní Marcele děkujeme, že se nám svěřila se svým příběhem. Přejeme jí hodně síly. Bude ji určitě potřebovat.
Zpracovala
Nový komentář
Komentáře
smutný příběh
taky bych toho svého, i když bych ho nejraději někdy
nedala do ústavu
Amálie: tahle situace ti mnoho variant řešení nenabízí...
každý jsme jiný- ale řešení jsou maximálně 3( víc jich nenapočítám, ani náhodou...)
já bych asi volila tu možnost přes týden Sociálně peč.centra, víkend doma
a....: ty to bereš moc podle svýho vlastního mustru, ale lidi nejsou jako ty, jsou každý jiný. Proto mi tu chybí i jen náznak přání pána z toho článku. A nejvíc, že pisatelka se ani nezmínila. To je celé.
Amálie:to ses spletla-neptám se, myslím, že si to docela dobře dovedu představit-a každý, kdo se s člověkem v takovém stavu setkal...to víš, že by chtěl jít domů, ale zároveň si uvědomuje, že by těm ostatním přidělal mnoho starostí....myslím, že těch, kteří OPRAVDU chtějí do nějakého ústavu je velmi málo, zvolí tuhle variantu jen proto, aby nebyli pro svou rodinu přítěží.
a....: velmi špatně mluví neznamená, že nemluví. A nepsala vůbec, jestli se s nim aspoň snažila komunikovat (pokud by nedokázal artikulovat ani slova jako ano, ne, nechci, mohl třeba na ano mrknout jednou, na ne dvakrát,atd).
A jak se může cít..? Co může chtít..ptáš se? Jsou lidi, kteří chtějí domu mezi své a jsou i tací, kteří nechtějí být nikomu na obtíž a do pečováku chtěj.. takže si fakt netroufam odhadnout, co by tenhle pán chtěl a co cítí.
těžko radit, ale já na jejím místě, pokud by mi síly stačily, bych napřed aspoň zkusila, jestli zvládnu celodenní péči o nemocného a co to obnáší. Předpokládám, že by jí zdravotníci dali do začátku rady, jak na to. A až pak, po vyčerpání téhle možnosti, bych uvažovala o ústavech. Takhle se bude točit v bludném kruhu.
Tanzánie: myslím, že víc než jí poradila Dr Mandíková asi tady nikdo neporadí, bohužel ...
V článku je jasně napsané co paní Marcelu tíží..jak danou situaci vyřešit.
Bohužel se debata vede pouze jedním směrem..sebevražda a eutanazie..tím jí myslím moc neporadíte.
Amálie: máš to tam napsaný-totálně ochrnutý od krku dolů a vpodstatě nemůže mluvit-tak co myslíš?jak se asi může cítit a co asi tak může chtít...??
Čtu tady o tom, jak je Marcele, ale nikde ani písmenko o tom, jak se cítí manžel a co by chtěl on
gerda:to máš nepochybně pravdu, smrt nepovažuju za absolutní konec,proto se s ní u svých blízkých lépe vyrovnávám.Proti sebevraždám ale nic nemám, to je prostě každého svobodná volba(no jsem věřící takovým nestandartním způsobem)
K té euthanasii- myslím, že pokud se spolehnem na péči našeho zdravotnictví, je euthanasie nadbytečný úkon
david.lister: ale to víš že je zneužitelná..doktory např. aby se zbavili tzv.ležáků - dávám příklad
právě že je hrozně moc zneužitelná
david.lister: líp jsou na tom věřící.
Co k tomu článku říct
..že je to lidská tragedie.
Pro toho postiženého, pro jeho děti..a hlavně pro jeho ženu.
Jak se zdá , tak ke svému muži má silný citový vztah a ráda by se o něj postarala.
Ale jak?..jak už tu bylo řečeno..někdo musí rodinu živit, starat se o děti..plus ta nikdy nekončící péče.
A te´d co s tím??
Otázka na kterou se těžko přetěžko hledá odpově´d.
A můj názor???
VŠECHNO JE O PENĚZÍCH.
POkud by byli k dispozici peníze..mohli by fungovat (i z řad nezaměstnaných) vyškolení pečovatelé, kteří by paní Marcele chodili do bytu s manželem pomáhat, případně jí v péči vystřídat.
Vím, že nemusíte s mým názorem souhlasit..ale tak to cítím já.
A jinak k vašim příspěvkům tam dole..
NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY.
Každý už asi tohle rčení slyšel, ale málokdo z nás si uvědomí jak je pravdivé, pokud nemusí řešit nějakou mezní situaci.
david.lister: já vím, ale uvedla jsem to jako příklad zoufalství z velké bolesti. - ad 57 - ve 100 beznadějných stavech, kdy je člověk na přístrojích a stav je nevratný, tam bych možná... ale když jde o stavy pořád ještě slučitelné se životem a rozhodování by mělo být výhradně na pocitech nemocného, tak tam by se šlo do hrozného rizika.
Martin_Beck: ale to není o tom, že Tvé okolí bude mít možnost tě legálně praštit kamenem po hlavě, ale TY bys měl možnost o to požádat, ne okolí...a pokud člověk žít nechce, přiapdá mi bezohledné nutit ho ...
Martin_Beck: myslím, že nikdo nemůže předem na sto procent říct, že už není vůbec žádná naděje. Proto bych byla s tou eutanazií hodně opatrná. Prkotina - jak mě někdy bolely zuby, to bych si bolestí dokázala opravdu omlátit hlavu o zeď. Ale jenom to, že jsem si představila, že to někdy skončí, mě drželo nad vodou. Člověk vydrží strašně moc, já když vidím paralympioniky, tak se až stydím za to, že si stěžuju na maličkosti.
Martin_Beck: oni jsou na takové reakce zvyklí. Je to přirozené a člověk za ně nemůže.
Martin_Beck: no a nejsi rád, že jsi na světě? Ty bojovník jsi, ale rádi by byli i ti slabší, kteří by zmáčkli čudlík "eutanazie" a připravili se tak o šanci žít.