Život si s námi někdy krutě zahrává. Máme rodinu, děti, více či méně šťastné manželství, plány do budoucna… Řešíme problémy s financemi, s výchovou, se vztahy s prarodiči i třeba neshody s manželem. A třeba si myslíme, že nám naše starosti přerůstají přes hlavu.

 

Jenže… zrovna tak, jako může být vždycky lépe, může být naopak i hůře. Katastrofy, tragédie, nehody… Nikdo z nás si nic takového neobjednává. Prostě to přijde. Nečekaně a nemilosrdně. Je to osud, kdo nám zasadí ránu, pod jejíž silou se nám podlomí kolena a my najednou nevíme, jak dál? Nebo náhoda? Souhra nešťastných okamžiků?

 

Tyto otázky si nyní klade paní Marcela. Stačila malá chvilka, doslova mžik, vteřina…a její život, jakož i život celé její rodiny se obrátil na ruby.

 

Na začátku byl šťastný život

 

„Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v tak těžké situaci,“ začíná Marcela své vyprávění. „Jsem sedm let vdaná, máme dvě předškolní děti. Náš život dosud plynul docela normálně. Občas jsme se sice s manželem pohádali, ale většinou to byly prkotiny. Můžu říct, že jsme žili v celku normální život mladé rodiny. Až do toho osudného dne.“

 

Nehoda otřásla všemi jistotami

 

Tím osudným dnem Marcela míní jedno květnové nedělní odpoledne. Jako žena na mateřské dovolené neměla nikde žádné pracovní povinnosti, a tak se rozhodla dopřát dětem pobyt na čerstvém vzduchu a strávit s nimi týden na chatě. Manžel je tam v sobotu odvezl a druhý den se sám vracel do města. A tehdy se to stalo. Havaroval. Bohužel tak nešťastně, že skončil s četnými poraněními na ARO. Několik dlouhých dní byl v bezvědomí a lékaři se o jeho stavu vyjadřovali hodně skepticky.

 

„Bylo to strašné. Ta nejistota. Neumím ani popsat všechno, co se mi honilo hlavou. Vím jen, že jsem o něj měla obrovský strach a nepřála jsem si nic jiného, než aby se probral, uzdravil a byl zase s námi. Najednou jsem si uvědomila, jak moc ho miluji, jak moc ho potřebuji,“ vzpomíná Marcela na dny, kdy vše vypadalo velmi špatně.

 

A pak se stal zázrak. Manžel se probral. Bohužel, hned na první pohled bylo jasné, že to již není ten muž, kterého znala. Absolvoval celou sérii operací, náročnou léčbu a rekonvalescenci, ale přesto není zcela v pořádku. Je ochrnutý od krku dolů, nedokáže hýbat ani rukama. Navíc velmi špatně mluví.

 

Těžká volba. Jak se postarat o postiženého manžela?

 

„Je to hrozné. Kudy chodím, tudy pláču. Mám pocit, jako když jsem u konce sil. Přerušila jsem mateřskou, nastoupila do práce. Manžel je ještě v lékařské péči, ale brzy bych si ho mohla vzít domů. Děti se na tatínka stále ptají. Říkám jim, že je nemocný a že ho již brzy uvidí, že se k nám vrátí. Jenže čím víc se blíží ten okamžik, kdy si pro něj pojedu, tím více se mě zmocňuje strach. A obavy. Nedovedu si představit, jak to všechno zvládnu. Práci, děti, domácnost a k tomu manžela, který potřebuje ustavičnou péči. Platit si ošetřovatelku, na to nemám peníze. Ale proboha, copak ho můžu nechat někde v ústavu? Jak bych to vysvětlila dětem? Kdyby byla jeho matka už alespoň v důchodu, abychom se mohly o péči o něj podělit. Ale ona ještě chodí do práce a pomáhat mi může leda večer nebo o víkendu.“

 

Dilema, které Marcela řeší, je skutečně těžké a nesmírně bolestné. Přesto nejsou její možnosti úplně beznadějné.

 

Jak to vyřešit? Jaké jsou možnosti?

 

Zeptali jsme se Dr. Marie Mandíkové ze Sociální služby městské části Praha 12:

 

„Paní Marcela by měla v první řadě zajít na Odbor sociálních a zdravotních věcí MÚ podle místa svého bydliště. Tam se dozví, jaké má možnosti, aby zajistila péči o svého manžela. Není nutné umístit ho do nějakého ústavu trvale,“ říká Dr. Mandíková a pokračuje: „V případě, že její manžel bude pobírat invalidní důchod, může mu Pečovatelská služba poskytnout své služby v době, kdy je jeho žena v zaměstnání. Pokud se ale jedná o tak závažné postižení, kdy pacient není schopen se o sebe vůbec sám postarat, doporučovala bych paní Marcele, aby zvážila možnost využít služeb Sociálně pečovatelského centra. Zde může být její manžel nepřetržitě například od pondělí do pátku a na víkend si ho může brát domů.

Obě tyto služby jsou částečně dotovány státem. Částka, kterou hradí klient, se počítá individuálně podle příjmu a počtu osob žijících v domácnosti.

V případě, že se paní Marcela rozhodne zajistit celodenní nepřetržitou péči u sebe doma, může využít tzv. Dohled nad klientem. To bude ale v jejím případě pravděpodobně nereálné, protože tato služba je finančně velmi nákladná,“ uzavírá Dr. Mandíková.

 

 

Paní Marcele děkujeme, že se nám svěřila se svým příběhem. Přejeme jí hodně síly. Bude ji určitě potřebovat.

 

Zpracovala