Vždycky jsem si přála mít jednou dceru. Proč? Ani nevím. Možná z toho důvodu, že jsem toužila mít se svým dítětem podobný vztah, kterým mám se svojí mamkou. Lhala bych, kdybych řekla, že jsme se nikdy nehádaly. Jasně, v období mé puberty a někdy i dnes to stačíme stihnout během dvou dnů i několikrát. Ale jinak ten vztah nemá chybu.
(soutěž 5 – v)
Zatím děti nemám, a tak jen z povzdálí sleduji, jak se vyvíjejí vztahy s mých kamarádek a jejich ratolestí. Ovlivňuje mě to? Možná. Snažím se nabrat trochu inspirace a příliš se nerozněžnit, abych ve slabé chvíli neřekla partnerovi: „Já už to dítě vážně chci.“ Nedávno jsem se ale setkala s chováním vůči dítěti, které mě spíš vyděsilo.
Můj skleněný kamarád
Dívala jsem se na reprízu jednoho z dílů reality show Výměna manželek. Dcera jedné z protagonistek měla ve svých čtyřech letech chování skoro dospělé dívky. Jejím hlavním programem dne bylo sledovat svoji tvář a postavu v zrcadle. Měla neustále pocit, že není dost hezká.
Dcera kosmetičky z Prahy si vytvořila vlastní svět a bála se z něj vystoupit mezi ostatní děti. Její maminka ji krásně oblékla, učesala, 
zacvičila si s ní. Ale ve čtyřech letech si měla spíš hrát s panenkami, než se svým odrazem v zrcadle. Říkala jsem si, že takové chování matky k dceři je jen výjimkou. Až do včerejšího dne.
Rozespale jsem nastoupila do metra a snažila se příliš nevnímat okolí. Když jsem najednou zaslechla vedle sebe paní, jak asi desetileté holčičce ukazuje svoje umělé nehty: „Všechny jsou úžasné, jen tenhle jeden to kazí. Včera se mi zlomil, to je k vzteku. Nemyslíš?“ Nedalo mi to, abych se na tu ,,velmi nešťastnou" paní nepodívala. Holčička se jen usmála a řekla: „To je škoda.“
Paní dívce uhlazovala během jízdy metrem vlásky a nenápadně upravovala šaty. Když se s ní po chvíli začala bavit o problémech s hubnutím, vážně jsem měla chuť jí něco říct. Jasně, já vím, není to moje věc. Ale bylo mi té malé holky líto. Měla oblečení, které jí slušelo, ale stejně jako čtyřleté dívce z reality show jí nějak chyběl výraz dětskosti ve tváři.
Obyčejné dítě bez problémů dospělých
Vzpomněla jsem si na svoji mámu, jak se mnou v deseti řešila jen otázky, zda mám úkoly a zda dojdu nakoupit. Nezasahovala do mého světa a ani nijak zásadně neovlivňovala výběr mého oblečení nebo účes. Věděla, že jednou se rozhodnu sama, zda je pro mě po zbytek života opravdu důležité vzhlížet se v zrcadle.
Proto mě takové chování matek ke svým dcerám popravdě trochu vyděsilo a nechci se jím ani nechat inspirovat.
Jestli budu mít jednou dceru nevím. Ale pokud tomu tak opravdu bude, budu se snažit nechat jí její dětství. Nebudu ji hned, jak začne říkat první slova, považovat za dospělou a odmalička ji přesvědčovat, že je velmi důležité mít pěkné nehty a hubenou postavu.
Dítě musí být partnerem, ale nelze jej považovat za vrbu, která pochopí problémy dospělých a navíc se bude chtít stát za každou cenu odrazem své matky.
Nemyslíte?
Máte jiný názor, odlišné zkušenosti?
Dejte mi vědět...
Nový komentář
Komentáře
richard.klicnik: Neukazují, tyhle jim to jenom dovolí
Kuře: Na SŠ je to o něčem jiném před třídou cca 25ti lidí. Laborky a PC jsem na vejšce taky učila v riflích, ale přednášky - to máš pravdu, to vypadá divně i u chlapa.
phoebe24: Já bych v těch riflích učit mohla, rozhodně bych z toho neměla potíže, ale on má pravdu. Ono to vypadá divně, když stojíš před aulou (učím na VŠ) plnou lidí v riflích a vejde tam na hospitaci děkan s rektorem cizí univerzity (i to se mi stalo). Navíc sama cítím, že je už opravdu čas ty rifle vyměnit třeba za kalhotový kostým.
Kuře: tak to já jsem taky technik - učitel a od října do dubna z riflí nevylezu. Pokud se tak stane, tak se kolega leká, že zas přijde inspekce.
Před pár lety jsem se 30.ledna narvala do kostýmku a bílé blůzky. Po vstupu do třídy třeťáků se jich pár zděsilo a zaslechla jsem asi toto: "Ty vole, co se děje??!". A odpověď jediného, který pochopil: "Vysvědčení, vole!!" Od té doby: zima=kalhoty, teplo=občas sukně.
Ještě, že mi do toho šéf nekecá.
Kuře: Je to tak, někdo to v sobě má, někdo ne...já jsem si pořád říkala, odkud jsem ten zájem o design podědila(moje rodiče nikdy nic takového nezajímalo a připadala jsem si doma jak exot) a zjistila jsem to teprv nedávno..od své babičky z tátovy strany, kterou jsem nikdy nepoznala
Jo a co mám dělat s podobnou princeznou já, která celý život trávila v trenýrkách nebo riflích? Nemaluju se do dneška a s kadeřnictvím mne v 16ti seznámila ségra. A můj vysněný potomek se v pěti letech nakrucuje, češe, vybírá sukničky, šatičky a sponečky...
A rozhodně to není mojí výchovou, ta holka to má prostě v sobě. Ale taky klidně pomáhá v chlívě, leze na stromy a kam přijde, tam se na ni nalepí děti.
K tomu příběhu: bavit se s děckem o dietě (pokud nejde o dietu, na kterou se dítě zeptá, třeba když je tatínek diabetik) je podle mne blbost. Bavit se o zalomeným nehtu - no a co je na tom špatnýho? Taky se s malou bavím o tom, že se mi lámou vlasy a už zase musím ke kadeřnici (já ty návštěvy nenávidím, ona je miluje). Taky si s ní o ledasčem povídám, ona miluje tyhle holčičí rozhovory, když jsme spolu samy.
Dneska si říkám, že kdyby se mi máma věnovala a nerazila výchovu "děti nemají být vidět ani slyšet" a "hlavně neobtěžuj", tak bych se třeba uměla oblíct do šatů dřív než ve třiceti a šéf by mi před nástupem po mé druhé mateřské nepřipomínal, že už nejsem technik, ale učitel, tudíž by byl rád, abych nepřednášela v riflích atp. A můj muž by doma třeba potkával manželku, ne starší sestru svých dětí (běžný omyl cizích lidí)....
sotik: Nemyslím, že je to dobou. Spolužačka měla stejný problém, ať se týkal oblékání malování, diskoték čehokoliv, co ona nesměla, to bylo její sestře dovoleno ještě v mladším věku. A to bylo před 20 lety.
*Kotě*: Taky mám takovou maminku a stejné problémy v pubertě...od 14 jsem si kupovala oblečení výhradně sama.
Jinak Iveto, mylíš, pokud se domníváš, že tyhle věci jsou malým holkám jen vnucovány ze strany matek.Spousta holčiček projevuje přirozený zájem o svůj vzhled od mala a pokud má takovou i matku, jen to pro ní působí jako vzor, takže je v tom poněkud dál než ty ostatní.
Májík: Gabi: phoebe24: já měla jediné štěstí, že brejle jsem nepotřebovala
Cit pro ladění barev, střihů, tvarů, design a podobně jsem si musela pracně budovat sama pomocí časopisů a knih, z domova jsem si skutečně sebemenší cit pro estetično neodnesla 
Ale jinak to bylo peklo, moje máma bohužel nemá vůbec estetický vkus a ani se o takové věci nezajímá, a moje klopotné první pokusy, když jsem si jakž takž začala budovat vkus vlastní, byly většinou skutečně tragické
matilda (20): Můj syn dělal to samé. Dnes je mu 16, před zrcadlem tráví 2x tolik času a koketuje s modelingem. Zas musím říct, že je pořád "in", čisťounkej a voňavej chlap, což se o mnohých, byť i starších, říct nedá.
Amálie: Já na to čas měla, protože jsem se těm primitivním bestiím, zvaným děti, pečlivě vyhýbala
Meander: na to já neměla čas, ač jsme žili v centru, měli jsme obrovské zahrady, samo propojené a v sousedství spoustu dětí a stejně jsme byli častěji u babi s dědou na vsi
Bóbika: pamatuju si i zážitky z jeslí, natož jako čtyřletá ze školky na vsi, kde se páchaly šílený akce a strašně mě to tam bavilo
Bóbika: Na to, že jsem si ve školce sama četla Říkanky a vyprávěnky si vzpomínám.
Je to špatně?
Amálie: Já si tou dobou začínala číst.
Moje matka se nikdy moc nelíčila a já taky ne. Na vysedávání před zrcadlem jsem nebyla a brýle jsem měla ty nejlehčí co jsem sehnala. Zato brácha se na internátě zbláznil. Začal posilovat, než jde do obchodu musí si umýt a nagelovat vlasy, než si vyzkouší co nasebe tak obchod pomalu zavírá.
Meander: ve čtyřech letech mě zajímalo lítání venku, Merkur a další stavebnice, tátovo závoďák na rallye a bráchovo autíčka
Než jsem začala chodit na ZŠ, pravidelně jsem chodívala s maminkou ke kadeřnici. Zdrhla jsem do pánského a nechala se oškubat. Maminka taky hodně pletla, háčkovala a šila, takže jsem byla pořád jak ze škatulky. Ale to neznamená, že bych nenosila obnošené věci po sestřence, ovšem pouze co jsem si vybrala. Do tohoto, do malování a úpravy vlasů mi nikdo nemluvil
Ale je pravda, že péči o pleť apod. jsem odkoukala od mámy 
... když jsem bývala malé "prtě", tak cokoliv maminka na mne navlékla, musela jsem se jít "zkontrolovat" před zrcadlo
. Nikdo mne to neučil, nikdo v širokém okolí to nedělal ... a že by to na mne nechalo nějaké následky? Potom jako dorůstající puboš jsem spíš lezla po stromech, jezdila na kole nebo plazila se v lese jako "partyzán" a šminky mne nezajímaly. Tak v čem to potom je? Asi o přístupu ze stran rodiny a kamarádek.
Na druhou stranu, dnes v šikoré rodině říkají "estét" ... a koupě obleku nebo nábytku se beze mne neobejde.
"ve čtyřech letech si měla spíš hrát s panenkami" To jako v rámci přípravy na mateřství? Bože!
