Dnes otevírám hodně kontroverzní téma. Když jsem ho navrhovala na poradě, netušila jsem, na jak tenký led se pouštím. Rozpoutala se diskuze o tom, kde je ta hranice, kdy nedonošené děti ještě zachraňovat, a kdy už je to proti přírodě.
Padl i extrémní názor, že proti přírodě je to vždy, pokud není dítě životaschopné bez zásahu medicíny. Jako za staré Sparty.
Jako matka nedonošených dětí, které přežily jen díky medicíně, bych měla zastávat názor naprosto opačný: Každému dítěti se má dát šance.
Ano, moje děti měly „kliku“, že i když se narodily předčasně a s nízkou porodní váhou, dnes jsou z nich krásné zdravé holky. Klepu na dřevo. Ale ne všechny děti měly to štěstí. Vybavuji si, jak jsme se my matky klepaly strachy, jestli budou naše děti vidět. Slepota je jednou z mnoha (těch lehčích) postižení, které si právě nedonošeňátka přinášejí do života.
Medicína se vyvíjí velmi rychle. Ještě před dvaceti lety, tedy v době, kdy se narodily mé dcery, byly za životaschopné považovány pouze děti s porodní hmotností nad jeden kilogram, a i ty byly velmi ohrožené nejrůznějšími závažnými komplikacemi. Dnes je to o půl kilogramu méně.
Opět se nabízí otázka: Nestává se takové dítě už pokusným králíkem? Může z něj vůbec vyrůst zdravý jedinec? Nebo se sice zachrání, ale za cenu, že bude doživotně mentálně či fyzicky poškozené?
Na to téma vyzval lékaře k diskuzi i ministr zdravotnictví Leoš Heger. Od kdy mají lékaři bojovat o život těžce nedonošených dětí? Rád by jejich snahy omezil nějakou hranicí, protože snahy zachránit každé dítě jsou prý příliš drahé a zachráněné děti pak mohou být i těžce zdravotně postižené.
Co byste mu dopověděly vy, milé ženy-in? Chtěla byste zachránit dítě i s takovým rizikem? Máte zkušenosti s nedonošenými dětmi? Jsou to zkušenosti, které jste si samy prožily, nebo se týkaly někoho z vašeho okolí? Můžete nám napsat svůj příběh. Můžete nám napsat svůj názor. Můžete se vyjádřit k dnešnímu tématu jako odborník, rodič, nebo jen pozorovatel.
Myslíte si, že zachraňování extrémně nezralých dětí je proti přírodě? Kde je ta hranice, kdy dítě ještě držet při životě?
Napište nám na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
to je každého věc já sama nevím jak bych se rozhodla
Vzhledem k tomu, že studuji speciální pedagogiku a na praxích se setkávám zejména právě s těmi bývalými těžce nedonošenými dětmi, říkám, že zachraňovat velmi těžce nedonošené děti je zločin! Jsem zásadně proti tomu, aby se šlo proti přírodě! Příroda dobře ví, co a proč dělá, i když se vám to může zdát kruté. Nedonošené dítě je prostě chyba přírody (stejně jako samovolný potrat, siamská dvojčata, vrozené vady - které jsou častou příčinou právě předčasných porodů). Jasně, medicína se pyšně chlubí a plácá se po ramenech, jak dokáže zachránit i to nejmenší nedochůdče. Jenže už jaksi nezdůrazní i to, že velká část z těchto "zázračně zachráněných" bytostí tráví většinu života ve stacionářích, psychiatriích, léčebnách, ústavech...že třeba nikdy nezvládnou vnímat svět kolem sebe. Že mají ochrnutí různých částí těla, jsou inkontinentní, někteří vyžadují i výživu sondou do žaludku, nemluví, vyjadřují se jen skřeky (a i to je úspěch!), mají smyslová postižení, slintají, nikdy se nic nenaučí (vypichuji příklady z praxe, nemusí to být popis jen jediné osoby). Myslím, že ti chytráci, kteří říkají něco o humánnosti a rozhodují právě o tom, odkdy nedovyvinuté plody zachraňovat, by každopádně měli povinně projít několik takových zařízení, kde se setkají právě s výsledky těchto zločinů "zachraňovat za každou cenu". A rozhodně by se do toho neměly míchat více city než rozum!! Ano, kdybych byla už matka, tak nejspíš budu mít jiný názor, ale právě proto je výhoda, že TEĎ jsem ještě nezaujatá a koukám se na to střízlivě.
Podle mého je to otázka svědomí jak se žena rozhodne. Každopádně ponese následka.Nesoudila by jsem nikoho at se rozhodne jak chce.Jen si říkam kdo by se postaral o dítě až já tady nebudu a jak.
Nevím, těžko říct. Můj brácha se narodil hodně předčasně (ale měl velké štěstí) , kvůli autonehodě. Doktoři mamku vezli do nemocnice s tím že už bráškovi není pomoci, že je mrtvý- ale nebyl! Žil! Narodil se se sotva 2 kily, dnes je z něj kus chlapa a je mu 28 let, zdravotním problémům se sice nevyhnul ale není to nic co by mu vadilo v normálním životě....... Kdyby se mi narodilo i dítě postižené milovala bych ho, jen bych se bála jediného- jestli by ho mohli mít rádi i ostatní!
jureckova — #15 Napoleon byl po porodu syna také postaven před rozhodnutí, koho zachránit, zda manželku nebo syna. Rozhodl se pro záchranu manželky, teprve po ošetření jeho ženy, si někdo povšiml, že synek projevuje známky života a začal kolotoč...
Zajímalo by mě, jak v oné chvíli přemýšlel, vždyť po synovi zoufale toužil!
OlgaMarie — #11 protože jsem nečekaně rodila v termínu 23+1, tak se to považovalo za potrat, a proto dali malou na vyhřívané lůžko a nechávali ji UMŘÍT ... po 20 minutách začala mít lapavé dechy a teprve začal kolotoč ohledně zachraňování ... chtěla tu s námi být
Můj chlapeček se narodil ve 34. týdnu. vážil 2800g a měřil 48 cm, měl však vrozenou brániční kýlu a své vadě podlehnul, ale ani ve snu by mě nenapadlo ho dát pryč, i když jsem to, že má tu vadu věděla od 20. týdne! Dala jsem mu prostě jen šanci! A myslím si, že šanci by mělo dostat každé dítě.....
Šanci žít by mělo dostat každé dítě
ladouch — #9 Moc vám přeji že je malý v pořádku a dělá vám radost, ale otázkou zůstává jestli byste měla stejný názor na zachraňování extrémě nedonošených dětí kdyby přežíval jen ve vegetativním stavu(neviděl, neslyšel, nehýbal se, nevnímal), protože i tak skončí některé (ty méně šťastné) nedonošené děti. Je to smutné, ale náš úhel pohledu se mění až když zažijeme konkrétní situaci.
luneta — #10 Stejně si myslím, že nevíš, jak se zachováš, pokud v té situaci budeš. Navíc i velmi těžké vady se mohou projevit až s postupem času a tobě nezbyde nic jiného než si poplakat "proč právě já", vyrovnat se s tím a naučit se i postižené dítě milovat.
Neumím si představit, jak by si personál porodního sálu mohl dovolit rozhodovat o tom, kdy nechat některé nedonošeňátko žít nebo ho nechat hned na sále dožít...
s manželem jsme se shodli,že by jsme to nechali na doktorech.Pokud by tvrdili,že je moc malé pro záchranu,tak by jsme to respektovali,než mít pak postižené
Můj vnouček se narodil v šestém měsíci a měl váhu 980 gramů, dnes jsou mu skoro tři roky a je naprosto zdravý, nemá žádné postižení, je to krásný chlapeček, děkuji všem lékařům, kteří se zasloužili o to, že mám vnoučka. Podle mě je trestuhodné nepokoušet se zachránit každý život nedonošeného ditěte, měli jsme velkou obavu, aby byl malý v pořádku, a jsme rádi, že to dobře dopadlo. Vím, že jsou námitky, že je to moc drahé, ale vydávají se mnohem větší částky na méně důležité věci, tak proč ne na nedonošené děti.
OlgaMarie — #4 retinopatii nebo-li poškození sítnice může způsobit kyslík, díky kterému se rozšíří cévky na sítnici a tím dojde k jejímu odchlípení
onemocnění se dělí na 5 stupňů, 1. a 2. se může ještě zcela sám vyléčit, u ostatních se již jedná o trvalé poškození až slepotu
naše malá je v noci stále na kyslíku a retinopatie jí z 2. stupně zcela vymizela
Kremzina — #2 statistiky jsem někde viděla a týkalo se to naší republiky
záviselo to na týdnu těhotenství a porodní váze
ale už nevím, kde to bylo
Kremzina — #2 sledovala jsem ten pořad, byl zahraniční a byly to převážně děti kolem půl kilogramu a bylo to půl na půl, že buď těžké postižení nebo nic....a opravdu ty rodiny tam natvrdo řekly, že kdyby to věděly tak by dítě nezachraňovaly..že to není život ani pro ně, ani pro to dítě..bylo to dost emocionální
OlgaMarie — #4 I moje teta je "z trouby",brzy bude mít 75 let.
Ono asi jde spíš o to, do jaké míry jsou vyvinuty orgány.I donošené děti mají některé nevyvinuté, s vadami
Kremzina — #2 Počkejte si na příběh čtenářky s nickem Píďulka. Její chlapeček se narodil hodně předčasně. Jednu chvíli spadla jeho váha pod 700g. A teď je z něj zdravý kluk
Můj strýc byl nedonošený v roce 1907. Babička s ním ležela v sednici na slámě a dohřávala ho v pekáči v troubě. sestřenice mého manžela měla porodní váhu 90 dkg v roce 1964. Její babička ji měla v pekáči v troubě. Ani na jednom byste v jejich dospělosti nepoznali, jak malincí přišli na svět.
Prý ona obávaná slepota je z inkubátoru z kyslíku, který spálí sítnici. Nevím.
Kdysi jsem tu hranici měla na jednom kilu. Znám ženu, které je přes čtyřicet, vystudovala náročnou vysokou školu a při narození vážila něco málo přes devadesát deka. Teď už tu hranici nemám. Nevím ani, jak bych se rozhodla, kdyby šlo o mé dítě.
Těžko říct, kde je hranice, když nevíme, odkdy jsou děti schopné přežít ve zdraví. Na toto téma jsem viděla zajímavý dokument a překvapilo mě, že některé maminky samy naznačily, že kdyby jim na začátku někdo řekl, ano my jsme schopni vaše dítě zachránit, ale určitě bude postižené, raději by volily nechat v klidu dítě odejít. Takto je to trápení dětí, rodičů a celého okolí. Spousta chlapů to vůbec neustojí.
Moje dítě bylo přenošené a po porodu kříšené a odsávané, také bylo v ohrožení. Ale díky dokončeném vývoji mělo přece jen více šancí těžký porod ve zdraví ustát.
Docela by mě zajímaly statistiky, od kolika gramů je jisté, že dítě bude nějakým způsobem postižené.
Stejný problém jako eutanázie