Jsou dny, kdy se samým štěstím třeba i rozpláče. Z drobností, ale i jen tak, bez důvodu. Má pocit, že dokáže naprosto vše, co si zamane. Bezuzdně nakupuje, chodí se bavit, navazuje nové vztahy. Jenž pak najednou euforie opadne. Z ničeho nic se propadne do hluboké deprese, v níž se utápí. Trpí bipolární poruchou (dříve maniodepresivní porucha), kterou zdědila po svých rodičích.
Foto: Shutterstock
„Oba tuhle hnusnou nemoc mají. Seznámili se v čekárně u cvokaře. Doktoři je varovali, že existuje možnost přenesení na dítě. Jenže oni miminko mít prostě museli, sobci! Tak jsem tu já. A trpím. Od dětství,“ svěřuje se Ema s tím, že to s matkou ani otcem kvůli jejich střídajícím se manickým a depresivním stavům nebylo snadné.
Onemocnění i u ní samotné lékaři potvrdili ve čtrnácti letech, kdy se pokusila o sebevraždu. Do té doby se „jen“ tajně sebepoškozovala. „Zavřeli mě na čas do cvokárny. Bylo mi to jedno. Stejně jsem neměla žádné přátelé, kterým bych chyběla. Kdo by ty moje nálady taky vydržel?“ říká Ema, která se díky tomu začala léčit. I když jí medikace pomáhá, stejně se necítí zcela dobře.
„Nikdy nebudu zdravý člověk. A můžu za to poděkovat rodičům. Proto já dítě mít nebudu, než ho vystavit tomuhle,“ je přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí Ema.
Čtěte také:
- Kvůli obsedantně kompulzivní poruše mého muže všude chodíme pozdě, svěřuje se Kateřina. Jaké mýty kolem této nemoci kolují?
- Pojď radši ven a neboj, to přejde: Věty, které neříkejte nikomu, kdo se potýká s depresí
Nový komentář
Komentáře
Já chápu touhu rodičů.