Když je člověku třicet, nepředpokládá, že by měl přijít o něco, jako je slepé střevo, kterého se mnozí zbavili už na základce. Přišlo to v čase předvánočním, v době největšího shonu.
Byl víkend, trávila jsem ho u rodičů. S mamčou jsme měly v plánu stěhování nábytku mezi našimi pokoji. V sobotu večer bylo vše hotovo... stejně jako já.
Zaujala jsem postoj sportovce při volném startu a nemohla se narovnat. Bolelo mě i celé břicho. Takhle vyřízená po jednom dni práce, to byl nesmysl. Nechala jsem to být. V neděli jsem se probudila s ještě větší bolestí břicha, která se postupně stahovala na jedno místo. Slepák!? Teplota by tomu odpovídala…
Sedla jsem do auta a vyrazila ku Praze, že to vezmu přes Vinohrady, ať se na mě raději mrknou. Bolest se stupňovala s každou projetou dírou na silnici, a že jich na těch 40 kilometrech bylo!
Když jsem na ambulanci ležela pod rukama mladého doktora, byla jsem v klidu... hezky se na něj koukalo. A to jsem ještě netušila, že to je ten z méně pohledných! Celou dobu pobytu bylo na co koukat!
„Tak vážení, kdo už dlouho nedělal apendix? Komu vás dáme?“ …a bylo jasno.
Na parkovišti venku na mě čekalo auto, které hned v pondělí při nejbližší příležitosti bez lístku na okně někam odtáhnou, na nohou mám pohorky a těšila jsem se do pelechu. No, teď si asi pospím dostatečně!
Pak přišla palba otázek…
„Co vynadavací zuby? Máte?“
„Vyndavací zuby? Nevím o tom!“
„ Ani jednotlivé vyndavací zuby?“
„Myslím, že ne!“
„Těhotná můžete být?“
„Ne.“
„Nějakou antikoncepci používáte?“
„Ne.“
„Takže ještě jednou…můžete být těhotná?“
„Bylo to před týdnem, a to je brzy, aby mi bylo tak špatně, ne...“
„Ano... to je brzy, tak to nic!“
„Tady to podepište a šup šup, někdo si vás tu vyzvedne...“
Pak to byl fofr. Stihla jsem jen uložit klíče od auta v sesterně, aby mi ho bratr mohl odvést domů a přivezl mi nějaké věci. Přijel si pro mě do pokoje bezva chlápek. Pozdravil, usmál se a prohlásil:
„ Všechno dolů!“
„ Všechno? Dobře…“
Měla jsem na sobě jen andílka, kterého jsem jedním pohybem nechala sklouznout na zem, a pak nastoupila. Byla to jízda. Omlátil s lehátkem asi tři rohy a ve výtahu se nepřiměřeně usmíval.
„Poprvé?“
„Jo!?“
„Tak myslete na něco hezkého…!“
Pak se okolo mě sesypali lidé, čtyři nade mnou stáli a povídali si o mé práci se snahou nějak mne do hovoru zapojit. Snažili se dost…
„Vy asi chcete, abych zavřela oči, co? Stačilo říct…“
Během dvou vteřin jsem byla „pryč“!
Pak následoval pětidenní relax a hladovka. První netekuté jídlo jsem měla po šesti dnech.
Ale bylo tam hrozně fajn. Bezva personál, notebook u postele s pohádkami, takže takové malé Vánoce v předstihu, a to i s půstem. A ještě jsem se vyhnula předvánoční horečce!
Nevím, možná je to smutné, ale mně se fakt nechtělo pryč. Ani domů, ani ven, pryč odtamtud... Dokázala jsem tam zcela vypnout a myslet maximálně na jitrnice, když jsem usínala po zhlédnutí Dařbujána a Pandrholy!
Během dnešního dne bude řeč o zánětu slepého střeva.
Máte za sebou operaci? Dokázali vám zánět rozehnat? Jaká byla péče lékařů? Trápili vás hladem? Měli jste strach? Následovaly lázně? Znáte nějaký příběh ostatních? Máte v podbřišku pořádného žraloka? Myslíte, že na to má vliv genetika či jídlo?
Pište mi na redakce@zena-in.cz
předmět. střevo
Během dne budeme vaše příspěvky zveřejňovat a autorka jednoho z nich bude odměněna. Balíček pro výherce obsahuje 2x Profi-LACT, doplněk stravy pro udržení střevní mikroflóry, knihu Víme, co jíme, zinek - doplněk stravy a voňavý regenerační olej z granátového jablka.
