Jsem cestovní maniak. Vím to a ví to i všichni mí blízcí. Prostě jsem se narodila s batohem na zádech. K narozeninám i svátkům dostávám tradičně obálky nebo krabičky s penězi a vzkazy „Na Indii“, „Na Afriku“, „Na Indonésii“. Většinou ty peníze utratím za nějaké hadříky nebo kosmetiku, ale i tak to vypovídá o tom, jak často asi o cestování před mou rodinou mluvím.

 

Rozhodování, že podnikneme naši další cestu, nám trvalo tři vteřiny. Nemuseli jsme dlouho přemýšlet, kam se tentokrát vydáme. Vzhledem k tomu, že jsme mohli vyjet až v březnu, to kam pojedeme bylo v tu chvíli už skoro jasné. S ohledem na naše finanční možnosti jsme okamžitě zavrhli vysněnou Jižní Ameriku i Afriku a svou pozornost jsme věnovali východu. Po logickém zvážení momentálního klimatu všech zemí (někde v březnu strašně prší, někde je zase ještě zima), jsme zvolili cestu do Thajského království. A udělali jsme dobře.

 

Trasu cesty si vzal na starost David. Já byla spíše výkonnou složkou naší miniexpedice. Zajišťovala jsem letenky a hlídala, abychom něco nezapomněli zabalit. Podstoupili jsme řadu očkování (žloutenka A a B, břišní tyfus, tetanus, japonská horečka aj.), koupili, co bylo třeba a 28. března skončili na Ruzyňském letišti a měli před sebou skoro 24 hodin cesty... 

 

Tak jsme v Bangkoku!!!

 

Cesta byla pekelná. Devět hodin čekání v Helsinkách na přestup jsme si vážně užili. Venku mínus 11, letiště nevytopené a my v letním oblečení. A tak jsme mastili karty, četli knihy, luštili křížovky a snažili se alespoň trochu zahřát. Pak už jsme se šli vlastně jen vyspat do letadla a za 10 hodin jsme byli tady.

 

Nejvíc nás dostalo místní klima. Všichni vás na to upozorňují, ale pokud si to neprožijete na vlastní kůži, nemůžete pochopit. Vystoupili jsme z letadla a hned jsme byli zpocení jak po běhu na 1 500 metrů. Vlhkost vzduchu a padesátistupňové horko, to je kombinace, na kterou se nikdo nemůže dopředu připravit. Zařídili jsme formality na imigračním a pak už hurá do víru velkoměsta.

Bangkok má více než devět milionů obyvatel. V turistické sezóně se „nafukuje“ ještě o další čtyři miliony lidí. Pro většinu cestovatelů, mířících do Asie je přestupním místem pro všechny další cesty do okolních zemí.  Je to město, na které si musíte zvyknout. V okamžiku, kdy si zvyknete, vám pak přiroste k srdci a už na něj nikdy nezapomenete. Ale to zvykání je někdy opravdu těžké. Mně to trvalo dva dny.

 

Nasedli jsme do autobusu a tradá na KaoSun Road. Tahle čtvrť je mekkou všech baťůžkářů. Stovky hostelů, guesthousů, hotýlků i hotelů lemují všechny ulice. Pouliční vývařovny a restaurace, ze kterých se linou prazvláštní vůně, jsou na každém rohu. Mířili jsme do Mary V. – guesthousu, který nám doporučili naši známí. Měli jsme štěstí. Volný byl poslední pokoj. Pokojem se v tomto ubytovacím zařízení myslí místnost velká zhruba jako spižírna. Vejdou se do ní dvě postele a větrák (který je na stropě). Do uličky pak postavíte bágly a víc věcí tam nedáte, i kdybyste se rozkrájeli. Okna tyhle pokoje nemají. Sociální zařízení je společné asi pro dvacet lidí - tři záchody a jedna sprcha. Takže bylo potřeba vždy vyčíhat, kdy se rozběhnout do zrovna volné koupelny. Popis možná vypadá strašidelně – ale bylo tam čisto, a to bylo hlavní.

 

V restauraci, která patřila k hotelu, jsme si dali fantastickou bagetu a šli obhlédnout okolí. První, co mě zaujalo, byl zápach (později jsem přišla na to, že takhle voní celé Thajsko a že to k tomu prostě patří – začala jsem to nazývat „smradovůně“). Horko, vlhko, velké množství aut a směsice všech vývařoven způsobuje, že se tu nedá skoro dýchat. První večer jsem chodila s šátkem přiloženým na puse.

A tak začala naše aklimatizace.  

 

Reklama