Moje první dítě se dralo na svět obtížně a dlouho a po porodu jsem trpce litovala, že nemám dvojčata, protože jsme chtěli rozhodně dvě děti a mně se nějak moc nechtělo tohle všecko prožívat ještě jednou.
Jenže - jinak to nešlo. 

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem už, na co se můžu těšit a svůj osudný velký den jsem proto očekávala s obavami.

Nemocnici mám docela blízko, takže když mi začala doma odtékat voda (tak jsem si to vyhodnotila), vzala jsem připravený kufříček a vycpaná vložkama jsem si vyšlápla směrem k porodnici. Tam jsem ohlásila, že mám termín a jdu rodit. Paní doktorka mě vyšetřila, vytáhla mi DANU - ano, otěhotněla jsem i s ní -, označila plodovou vodu za pouhý výtok a odeslala mě domů.

Tam mě s úžasem přivítali. Bez dítěte, s kufrem, voda se samozřejmě přes výrok paní doktorky nezastavila. Celou noc jsem brečela, že mě ve špitále nechtějí a měnila si vložky Violetta - tehdejší, tlusté, které odpovídaly velikostí vložkám do bot č. 7. Když jsem vypotřebovala druhý balík, konečně mi nad ránem začly bolesti.

Přivolaná sanitka mě rychle odvezla do porodnice, kde byla pořád tatáž lékařka. Současně se mnou přijela tou sanitkou i moje spolužačka, která se chystala ke svému prvnímu porodu. Očekávala jsem oprávněně, že mě dají na hekárnu a ohlížela jsem se po sestře, kdy a kde se mám začít vysvlékat. Jenomže - všecko bylo jinak! Místo prý není, ať počkám hezky v čekárně, že mi vyřizují příjem v jiném městě. No jo, to se hezky poví.

Já byla v zimním oblečení, čekárna plná, i chlapů a moje spolužačka ze mě nespouštěla oči. Já jsem totiž měla čím dál častější kontrakce, bolestí jsem nemohla stát na nohou, tak jsem využila závěsu na konci místnosti, na který jsem se vždycky pověsila rukou a tak jsem to přežívala. Spolužačku jsem vyháněla, ať se na mě nedívá - ji totiž nebolelo vůbec nic a já ji nechtěla dopředu děsit. V mezidobích jsem si stírala pot z čela a viděla, jak původně růžová barva obličeje přítomných mužů začíná zelenat. Na mně se totiž každý nastávající tatík mohl  zhruba přesvědčit, co prožívá jeho manželka za dveřmi, tady to měl v přímém přenosu.

Personál mi věnoval pozornost jenom tehdy, když začal mít obavy o inventář: "Paní, ať nám ten závěs nestrhnete!" a jinak se dál vytáčel telefon, aby se mě zbavili. Když jsem poznala, že chvíle porodu nastala, rozrazila jsem dveře s výkřikem: "Nedá se nic dělat, rodím!".

Následovala blesková akce, při které jsem stihla svléknutí oděvu, náskok na stůl i kopnutí oné lékařky do hlavy (však si to zasloužila) a dověděla se, že jsem přivedla na svět dceru. Paní doktorka zvorala kdeco, jak jsem později pochopila. Tím, že mě nechala přes noc odejít domů, způsobila, že se dcerka nalokala plodové vody a přestože byla vyvinutá a donošená, týden strávila v inkubátoru. Žádné následky to naštěstí nemělo. Vidíte, otec u porodu začíná být normální věc.

Ale může se někdo pochlubit, že porodu přihlížela celá čekárna?! :)

Gerda

Milá Gerdo, jakoby bych Tě v té čekárně viděla. Zažila jsem trošku něco podobného. Kroutila jsem se v čekárně, stahy po dvou minutách...brrr. Díky, Tvůj příspěvek se mi moc líbil.