Milé ženy-in,

u kartářky jsem ještě nebyla, i když jsem o tom již jednou uvažovala. Ale rozhodla jsem se, že člověk by si měl svůj život řídit sám. Je pár kartářek, které jsou dobré. Ale jako v každé profesi, a tady to platí dvojnásob, člověk musí natrefit na tu pravou. Zatím jsem takovej nahlodanej pesimista: může a nemusí to tak být. Kamarádka u kartářky byla a ta jí řekla jen takové všeobecné věci jako že se vdá, bude mít děti a bude spokojená. Na druhou stranu jiné známé další řekla, že uvažuje o odchodu, ale že musí zůstat, protože její vnučka bude mít velké problémy a bude se o ni muset postarat a pomoct jí. Uvažovala o sebevraždě a vnučka je zatím v normálu. Tak nevím.

Jinak jsem vám ještě chtěla říct, že když moje babička měla infarkt, měla jsem takovej divnej pocit, pořád mě něco nutilo tam jít. Byla neděle a to vždycky chodili na fotbal a potom k nám. Tak když jsem přišla oblečená za rodiči, řekli mi, ať se vysvlíknu, že za chvilku určitě příjdou. Tak jsem nešla. Přišel ale jenom děda, že babička jít nechtěla, že jí nebylo dobře. Tak chvilku poseděl a šel domu, za chvilku přiběhl, že babičku musí odvézt do nemocnice. Měla jsem pocit, že už jí nepomůžou. Bohužel ji už nezachránili. Tak si říkám, že kdybych tam šla, mohla jsem jí pomoct. Měla jsem ji moc ráda. Před nějakým časem mi volala mamka, že měl taťka infarkt a že ho odvezli do nemocnice, řekla jsem jí, že to dobře dopadne, ať se nebojí, že z toho mám dobrej pocit. Taťka už je opravdu naštěstí v pořádku. Věštec rozhodně nejsem, ale jsou opravdu věci, o kterých nic nevíme a dávají nám radu.
markousek


Taky mám někdy takový pocit, asi bych měla svůj vnitřní hlas víc poslouchat... Díky moc za příspěvek!

Richard už se přiřítil! Napište mu něco pěkného do pošty :-).

Reklama