V ordinacích dětských lékařů se stále častěji objevují nešťastní rodiče, kteří si stěžují, že dítě málo jí, zlobí u toho, nechce to či ono nebo je příliš hubené. Lékař děcko prohlédne, posoudí jeho hmotnost, a protože neshledá žádný problém, pošle rodiče s dítětem k psychologovi.
Proč k psychologovi?
Jídlo není jen otázkou, kolik toho dítě do sebe dostane, ale také otázkou dobrých nebo špatných návyků, vztahu dítěte k okolí apod. V současné době není někdy jídlo ani potřebou, ale prostředkem k získání přízně a pozornosti, někdy i prostředkem získání nadvlády v rodině.
„Podívej se, jak krásně papá!“ Tato věta je jasným důkazem toho, že nás pohled na naše děcko, které je při chuti, uspokojuje, máme radost, že se má naše ratolest hezky k životu. Pokud máme ale dojem (a většinou mylný), že by dítě mělo jíst více, začne z naší strany nátlak, který můžeme označit jako nucení do jídla.
Dítě po čase velice dobře odhadne, že jídlo je vlastně zásluha, a začne je používat jako nástroj nátlaku, role se tedy obracejí. Jenže chybu nemůžeme v tomto případě hledat v dětech, to naše příliš úzkostné chování vede k takovýmto situacím. Abychom dítě lákali k obědu a chválili ho, že do sebe něco dostalo, to není ta správná cesta.
Jíst je přece základní fyziologická potřeba, ne nějaký záslužný čin, za který je třeba chválit. Nepodceňujme vlastní úsudek dítěte, kdy jíst a kdy si jen něčeho zobnout, děti to moc dobře odhadnou samy.
Rodiče jdou příkladem
Podstatné jsou i správné návyky při jídle. Pokud je nemají rodiče, a důležité je hlavně to, co do sebe dítě dostalo, a ne jak, je těžké za to dítě soudit. Děti by měly jíst až tehdy, když mají hlad, porci jídla dávejme raději menší, aby si dítě nemělo šanci vyzobávat jen to nejlepší, co na talíři vidí, a zbytek nechat.
„...Až to dopapáš, dostaneš něco dobrého… za maminku, za tatínka, ještě kousek sněz, tak tohle nemusíš, stačí, když sníš maso…“
Dítě určitě hlady neumře, když ho necháte být. Přijde samo, až bude mít hlad. Zbytečná úzkostlivost v péči o děti škodí, a to nejen ve stravování!
Nový komentář
Komentáře
Neřeším. Když nechce, ať nejí. Ona zobe, ale zase furt
Nebude-li mít podváhu nebo trpět podvýživou, nebudu z jídla dělat vědu. Odměňovat dítě za to, že sní třeba oběd, je zvrhlost.
tak malinký problém s jídlem jsme měli také,ale je pravda,že pokud má dítě hlad,přijde,a sní i to,co mu předtím vadilo.
maje — #23 Chci se zeptat do toho krému fakt nedáváte cukr ? jenom šlehačku se ztužovačem a tvaroh ? nebude to kyselé ?
maje — #25 Díky moc za tipy
wich — #24 neboj, ono to pracné není. já to dělám tak, že utřít žloutek s cukrem je podle mě to, že to normálně jen zamíchám. akorát pozor, až budeš mít zamíchání - ale BEZ SNĚHU, bude to tuhá koule. tak já přidám malinko vody. pak sníh. placku upéct, namazat, rozkrájet, polít a do chladna s tím. ať se podaří
maje — #23 Děkuji moc
V pátek ráno se do toho pustím. Bude to patlámo patlámo (jsem zvyklá péct takové ty rychlé hop do trouby, bábovky apod.), ale zase si vyhraju.
wich — #22 tak teda, když jinak nedáte
. na korpus potřebujeme:
3 vejce, 80 g cukr moučka, 1 vanilkový cukr, 2 lžíce kakaa, 80 g polohrubé mouky, 50 g škrobové moučky,1 lžička prášku do pečiva
utřu žloutky, cukry do pěny, přidám kakao, a promíchanou moukru, škrob a prdopeč. nakonec sníh. vyložím plech papírem na pečení a těsto nalijeme. je to na velký plech. nebojte se, bude to tak slabá vrstva, že budete rádi, když to rozetřete přes celý plech. ale to je v pořádku. dáme do rozpálené trouby - to je důležité, stačí na 160°C cca 8 minut (těsto zvrchu nelepí) a vyndáme. přepůlíme placku, stáhneme papír a necháme vychladnout.
pak si vyšleháme 1 šlehačku a ztužovač (ztužovačem posypu velice jemně i placku - ta pak nenasaje vlhkost) a přišleháváme 1 tvaroh. vezmeme tu 1/2 těsta, potřeme tvarohem se šlehačkou a dáme 2. 1/2 těsta. nakrájíme na malé kousky a polijeme čokoládou. je to krásně lehoučké a moc dobré
maje — #20
Fajn holčina. Však je taky tvoje
A ráda bych se přimluvila za recept na Pinguííííí
maje — #14 to mi povídej, já jsem se vždycky dopředu osypala, když k nám měli přijít na návštěvu
ale byla jsem tvrdá, když chtěly jejich děti u nás jíst, tak jsem jim řekla, že u nás se ale jí jen u stolu
wich — #19 a víš, že já si kolikrát to maso nedala? ale je pravda, že ona vybíravá není. ale je zvyklá na klasickou domácí stravu. takže nějaké experimenty
třeba teď o víkendu jsem dělala "kinder pinqui". polila trošku čokoládou - dcera jí nemá ráda. slavnostně ji nesu jako první na ochutnání a ona si jednou kousla a řekla mi: nechceš radši udělat honzovský buchty? tak jsem všechno snědla sama. tak. a mohli koukat, jak to mizí
Velmi bych si rozuměla s dceruškou Maje
Nějaké vyvařování každému podle chuti a vymýšlení, že nejí salám, sýr, pomazánku, omáčku apod., to by u nás neprošlo
RenataP — #12 Ale děti potřebují i řád
Přehnaná podpora osobnosti dítěte, nedůslednost v pravidlech a volnou výchovu vidím naprosto příkladně na sídlištních dětech
Děti se musí naučit, že v životě je nutno dodržovat určitá pravidla a dítě se to učí na těchto záležitostech všedního dne jako je pravidelné stolování, uklízení hraček, spánek a vstávání v určitou dobu atd.
Tak jak jsem psala..dcera teď došla ze školky. Šla PO OBĚDĚ. A ona se mě 20 minut poté zeptá, co jsme měli na oběd my. Jéé, nudle s mákem. To bych si dala! (ve školce byl brambor,maso,květák a brokolice-vše snědla, jako vždy). Tak se jí ptám:"mám ti teda trochu dát?" a ona" nó, klidně mi dej hodně"..teď sedí vedle mě a láduje se
jj, dítě nemusí jíst, když nechce, ale i tak by měla zůstat ostatní pravidla, jako že se jí u stolu a že kdo nesní "pořádné" jídlo, nedostane sladkost.
U nás se vždycky razilo, že kdo nemá hlad, ať nejí. Dcerka jednou stávkovala tři dny (o čisté vodě) a pak přišla a velmi slušně požádala o polívečku
.
Se synem je to horší, tam narážím na problém psychický a každé nové jídlo je pro nás výhra. Ale i tady platí - nevnucovat, nabídnout a doufat. Pokud odmítne osvědčené jídlo, tak je hladem. Pokud vařím něco co nejí, tak mu to nenutím, ale taky nevyvařuju extra speciál (nejíš omáčku? Ok, jez suché těstoviny).
Největší oříšek jsou teda svačiny a studené večeře - nedá totiž do pusy namazaný chleba, salám, šunku, sýr... Až půjde do školy, bude si nosit suchý chleba a na nás pošlou sociálku.
femme — #13 tak to znám moc dobře. moje kamarádka, která se ohání tím, že nemá čas doma cokoli udělat, protože se musí starat o dceru, jí naučila jíst také tak. takže když přijeli k nám na chatu (na noc), tak jsem šílela. chleba namazaný v koberci, všude přemíra drobků od sušenek, apod.
maje — #11 asi jo
u nás se nikdy děti k jídlu nepřemlouvaly a u jídla musely sedět u stolu
hrozně nerada jsem chodila na návštěvu ke kámošce, když měla děti malé, tam totiž byly děti zvyklé lítat s jídlem po bytě, takže tu jsi šlápla na rozmatlaný banán, tu na do koberce zašlapanou čokoládu
femme — #10 asi tak... podle mě je to dáno dítětem a jeho povahou, potřebami apod... a ten problém potom je, když se s jeho indiviualitou nemohou rodiče smířit.
femme — #10 ale tady se spíš asi myslí to, že ty za nimi běháš, oni si u jídla hrají, apod. jde o to, že se mají naučit najíst se u stolu tak, aby měl dost a nebylo mu špatně a ve chvíli, kdy dojí, může odejít si pohrát.
neřekla bych, že je to o rodičích
mám tři děti, nejstarší a ještě víc nejmladší byly Otesánkové, zatímco prostřední považovala jídlo za zbytečnost