Hezký den přeji milá redakce a milé ženy-in.

Již jednou jsem psala článek o mém odporu k PC a navíc k tomu ještě Internet, to už jsem si vůbec neuměla představit.

Zbytečně se neříká odříkaného největší krajíc, to platí v mém případě snad dvakrát tolik. Když přišel můj manžel s myšlenkou, že mi koupí k loňským vánocům počítač, ťukala jsem si na čelo s otázkou, zda se nezbláznil. Jak naplánoval, tak udělal, nečekal do vánoc a v listopadu PC přivezl i s odborníkem, který PC zapojil a byl tak hodný, že mi prvotiny vysvětlil.

Hrála jsem různé hry a dokonce jsem se nechala přemluvit od kamarádek pro zapojení internetu. Na jejich vtípky, uvidíš, že se od toho neutrhneš, neumeješ nádobí, budeš v klídku zanedbávat, co se dá, jsem odpovídala, jestli Vy nejste normální, já ano.

Měli ve všem pravdu, PC jsem propadla a dnes jsem šťastná, že ho mám, ponejvíce od chvíle, kdy jsem našla Ženu-in. Okamžitě mě tento server zaujal a začala jsem si psát ve vzkazech s kamarádkou do Německa, se kterou jsme se velice sblížily a je zajímavé, že i naše osudy mají dost společného.

Má zde v Praze svoji rodinu a tak, když přijela za nimi do Prahy, jsme se i s mým manželem setkali a popovídali si osobně. Setkání bylo velice příjemné a přátelské a dodnes, pokud to je možné, si denně píšeme o našich radostech a starostech.

V době dovolených jsem poznala další kamarádku, která bydlí nedaleko, a také jsme se sešli společně s našimi manželi a opět přátelsky popovídali a také si denně píšeme.

Tak teď děkuji hned dvakrát – za příspěvek i za podporu našeho magazínu, jsem rád, když slyším, jak pěkně pomohl ke sblížení fajn lidí. Já nádobí umeju, v tom mi internet nevadí, ale je pravda, že život bez něj by byl poněkud jiný. Poněkud hodně jiný. Ale byli jsme před internetem, budeme i po něm!:)

Reklama