Získat poukaz na převoz sanitkou není vůbec snadné. V nemocnici tvrdí, že ji musí předepsat praktický lékař. Tomu se zpravidla nechce – bojí se revize. Co kdyby se přišlo na to, že ji pacient nepotřeboval?

A teď si představte, že po operaci zlomené nohy nejen zvládáte maximálně skákat po jedné noze o berlích, protože na nemocnou nohu nesmíte našlápnout, ale navíc, stejně jako já, bydlíte ve 4. patře bez výtahu.

Vždy jsem si při kontrole u svého operatéra poukaz na sanitku někde nějak „vydyndala“ - poprvé u praktické lékařky, podruhé u jeho sestry v nemocnici. Potřetí obě řekly: Dost!

ambulance

Co teď?

Nechtěla jsem jen tak kapitulovat a využívat drahocenný čas i síly přítele či synů - bylo přece jednodušší objednat si auto a nechat se do bytu vynést supějícími pány saniťáky (pojízdné sedítko váží 20 kg). A co když mám na ně zákonný nárok? 

Vygooglila jsem si příslušný předpis:

Dopravu a náhradu cestovních nákladů upravuje zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění.  „Zdravotní pojišťovna hradí dopravu pojištěnce v případě, že jeho zdravotní stav podle vyjádření ošetřujícího lékaře, který tuto dopravu indikuje, neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby.“

Jenže - zákon nespecifikuje pochopitelně přesně, o jaký zdravotní stav se jedná -  vše záleží na posouzení toho kterého lékaře! A to, že nebydlím v bezbariérovém domě? Moje volba!

Jsem schopna ve svém stavu dopravy běžným způsobem?

Jistě, já ano. Ze schodů se sesunu pomocí zábradlí a jedné berle sama. Autem mě odveze a posléze nahoru vynese přítel, syn či bratr. Pokud bude mít štěstí, přežije i 150 schodů se mnou v náručí či na zádech. Protože schůdek se mi s berlemi daří zvládnout jeden, maximálně dva – navíc takové ty širší, které v domě nemáme - a to jsem, myslím, docela v kondici.

Sanitku a dva chlapíky s nosítky si mohu také zaplatit, podobně jako taxíka – odvoz i dovoz by mně přišel asi na tisícovku.

Jenže, co bych dělala, kdybych:

1.      Vážila 150 kg jako sousedka v přízemí a nikdo by mě neunesl?

2.      Neměla vůbec žádného příbuzného či ochotného kamaráda s autem?

3.      Byla sociální případ a neměla na sanitku peníze?

Na  otázku, jak bych se dostala domů z nemocnice, už znám odpověď!

Při návratu z poslední kontroly jsme s přítelem v nemocnici na chodbě potkali sestru, co vezla na lehátku takového toho na první pohled sociálně problematického pacienta a mile k němu promlouvala: „Táák, teď vás hezky odvezeme sanitkou domů, abyste si neublížil, když jste tak opilý…“.

Takže:  Na příští kontrolu s sebou do nemocnice vezmu lahvičku něco ostřejšího. V čekárně bývá hodně lidí, určitě ji stihnu vypít! Ušetřím čas i záda svých blízkých a k tomu ještě peníze! A patrně na rozdíl od pacienta na lehátku budu vědět, kde je moje „domů“.

Jaké jsou vaše zkušenosti se získáváním poukazu na převoz sanitními vozy? Ocitly jste se někdy v podobné situaci?

TÉMATA:
NEMOCI