Má snad Bůh raději ty, které nám bere mladé? Ale proč by to dělal? Ne, nechci se rouhat, ani nechci házet vinu na Boha, je to jen důsledek mých silných emocí, které se mnou cloumají už bezmála čtrnáct dní. Čtrnáct dní, ve kterých vídám své, byť už dospělé, děti potají v koutku plakat. A já nechci vidět svoje děti plakat!

kid

7. 7. 2011- datum, které věštilo svou přítomností dvojité štěstí. Tentokrát však jako by si chtěl osud po dlouhé době zase krutě pohrát, vyvěštil dvojité neštěstí. Vlastně trojité... a tím to ještě nekončí.

Tři mladí lidé ve věku mých dětí, tři jejich kamarádi, jednoho z nich dokonce vozili v porodnici stejně s mým synkem mně a jeho mamince ke kojení. Tři kluci, které jsem znala od narození. Chodili společně s mými dětmi do školky, do školy, hrávali si na pískovišti, znala jsem jejich rodiče, hlavně pak maminky.

S ohledem na tragickou událost nebudu uvádět konkrétní jména, snad jen, že onoho dvousedmičkového rána informovaly zpravodajské deníky: „Ke tragické automobilové nehodě došlo kolem čtvrté hodiny ranní v jihomoravském kraji, kdy vozidlo po nárazu se srnou dostalo smyk a sjelo do příkopu. Pětadvacetiletý spolujezdec nehodu nepřežil, další mladík zůstal ochrnutý, třetí, stejně starý, který vozidlo řídil, leží v nemocnici se středně těžkým zraněním.“

„Mami, v tom autě jsem měla jet s něma, ale bylo by nás už pět, a to jsme nechtěli,“ řekne mi má dcera, která byla tou dobou s námi na Moravě na chalupě, v místě, odkud všichni pocházíme a kde se ona tragédie udála. Polilo mě horko, udělalo se mi mdlo. Pak se dcerka rozpláče a volá svému bratrovi, tedy mému synovi, co se stalo jejich společným kamarádům.

Tři mladí kluci, tři životy, které během setiny sekundy dostaly úplně jiný směr. Tragédie, která obrátí zcela naruby také životy jejich rodičů, příbuzných, ale i jejich sousedů a známých. Na malém městě se taková událost řeší dvakrát víc než ve velkém. Lidé se rozdělí na dva tábory. Kdo je viník? Kdo poškozený? Jak je rodičům, kteří přišli o syna? Neexistuje přece nic horšího v lidském životě než přijít o dítě. Jak je rodičům, jejichž syn už nebude chodit?

A jak je rodičům, jejichž syn bez vážnějších následků přežil, ale právě on řídil? Budou si na ně ukazovat prstem? Nechtěla bych být na místě ani jednoho z nich.

Možná jeli kluci příliš rychle, byli čtyři hodiny ráno, možná měli něco v krvi, nechci je omlouvat, ale nechci ani soudit. Nikdo nevíme, co všechno tragedii předcházelo, co se v autě událo. Jako jedna z příčin se uvádí nekušenost řidiče. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Nehodí nikdo. Draze zaplacená zkušenost. Byli to už dospělí lidé, vlastně dospělí muži, ale v mých očích jsou to stále kluci, které jsem znala od dětství. Kamarádi mých dětí.

Epilog

... v tom autě měla sedět i má dcerka, já věřím, že musí existovat „něco“, co ji i jejího přítele nakonec do toho auta neposadilo. Stále vidím pohřeb jejich kamaráda, mám před očima neskutečnou bolest rodičů. Všech zúčastněných rodičů. Vidím stát nad hrobem řadu známých tváří, vidím plakat své, byť už dospělé, děti. Já nechci vidět svoje děti plakat, ale alespoň žijí...

andel

 

Reklama