Děkujme za poslední příspěvek na dnešní poněkud filozofické téma, který nám poslala čtenářka Jana

Milé ženy-in a redakce. Mě život baví, moc si ho užívám a i když mám zřejmě jeho větší část už za sebou, na smrt nemyslím. Mám pocit, že čím na ní budu víc myslet, tím spíš ji budu přivolávat.

Před nedávnem mě otravoval jakýsi pojišťovák s životní pojistkou. Poslala jsem ho slušně k šípku. I kdybych stokrát uznala jeho argumenty, že po mé smrti zabezpečím své pozůstalé, ale než se tak stane, bude mít z mých peněz prospěch někdo cizí. Proč myslet na to, že mě přejede auto, spadne mi na hlavu cihla, nebo mě klepne pepka.

Nechci vědět jak, a kdy umřu. Chci žít současností a pokud možno nemyslet na svůj konec. I když bezpochyby přijde.

Rozhodně nechápu lidi, kteří chodí za kartářkami a chtějí znát svůj osud, nebo osud svých blízkých. Jedné mé kamarádce předpověděla, že její matka zemře do dvou let. Matka se naštěstí navzdory tomuto výkladu těší dobrému zdraví, a kamarádka přišla k rozumu a služby kartářky už nevyhledává. Alespoň téhle. Když jsem jí řekla, že je to hloupost snažit se pomocí karet nahlédnout do budoucnosti, skoro se na mě naštvala. Že prý tahle kartářka nelže a vždycky se jí všechno vyplnilo.

Pěkně děkuji.

Vaše Jana

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Na to by vám asi lépe odpověděla Míša Kudláčková, ale já bych si také karty nenechala vyložit.